Letní škola svádění [DOKONČENO]

7.

Dlaní jsem zlehka přejížděla po rozkroku jeho černých riflí. Samozřejmě jsem již pánské přirození nespočetněkrát viděla v pornu a přišlo mi normální, že tenhle divný druh slimáka má každý kluk v boxerkách, ale nyní naživo jsem se ho bála spatřit nebo jen naholo dotknout.

K mému údivu, nic netvrdlo, a tak jsem o trochu přidala na tlaku své dlaně. Erik zamručel a jeho ruka přimáčkla tu moji na svůj úd a trochu si ho skrze mě promasíroval.

Přišlo mi, jakoby mi právě někdo znásilnil dlaň, ale zároveň touha objevit nové, mě posouvala dopředu. Volnou rukou jsem zajistila, aby si už nepomáhal a nad spícím tělem jsem převzala iniciativu já.

Potichu jsem mu rozepla pásek a poté i knoflík a zip. Zhluboka jsem se nadechla a vplula jsem pod látku riflí. Bylo to jako sahat na oválný balónek plný písku. Snažila jsem se to dělat jako v pornu, ale nevypadalo to moc kladně.

"Když ho vytáhneš, půjde to líp~" broukl se zavřenýma očima.

Okamžitě jsem sebou cukla, zatímco on se s vítězným úsměvem podepřel na loktech. "To běžně honíš spícím lidem?"

Cítila jsem se trapně a určitým způsobem i podvedeně.

"Blbečku!" Natáhla jsem se pro polštář a tiskla mu ho ke ksichtu. "Jen jsem ti ho chtěla navnadit," sedla jsem na něj, aby mě ze sebe jen tak nesundal, což se mu málem podařilo, "vyndat a vyfotit se vedle něj pro tvoji přítelkyni!"

Po chvíli odporu se přestal hýbat. "Jestli si myslíš, že přestanu, protože jsi umřel, tak to si jen myslíš," víc jsem na polštář zatlačila. "Vím, že to jen hraješ."

Naklonila jsem se víc dopředu a tím, co jsem cítila pod rozkrokem, jsem byla potěšená víc než tím, že Erik možná umřel.

"Hah, mrtvolám nemůže stát!"

Znenadání mě jeho ruce popadly a podtočily pod něj. "Tak možná jsem zombie," lišácky se usmál a začal se ke mně sklánět.

Věděla jsem moc dobře k čemu se schyluje, ale líbat se s tímhle blbečkem? Nikdy.

"Vopovaž se mě kousnout, kreténe!" zavrčela jsem se smíchem a shodila ho z postele na tvrdou zem.

"Krávo!" procedil mezi zuby, když se zvedal z podlahy.

A je zpátky, náš starý nerudný Erik. Díky bohu.

Do pokoje vrazil Ming, "všichni v pořádku? Slyšel jsem ránu."

"Naprosto," uchechtla jsem se s pohledem na našeho bolavého Alfa samce.

"To teda není!" naštval se. "Tak prvně mi sama od sebe honí a pak mě skopne z postele!" křičel směrem na Minga.

"Naše Barunka?" bylo vidět jak zadržoval smích. "Neumíš lhát, kámo," poplácal Erika po rameni, přičemž si skousával rty k sobě, aby se nerozesmál.

"Tak mi nevěř, vole! Ale ještě po mně hodila rohlík, vidíš?" ukázal si na čelo, kde nic červeného neměl.

Mingovi vytryskly slzy doprovázené tím nejhlasitějším smíchem, co jsem kdy slyšela.

Erik s prásknutím dveří odešel a Ming se zeptal, co se doopravdy stalo.

Zatvářila jsem se jako andílek, "to, co říkal Erik."