Letní škola svádění [DOKONČENO]

14.

Mezi těmi dvěma to šlo den ode dne ke dnu. Ze začátku se sami sobě vyhýbali, ale časem začali popírat existenci toho druhého. Nikdy jsem si nemyslela, že kluci dokáží být urážení takovou dobu a v takovém měřítku.

S Erikem jsme proto vymysleli plán, jak je dát zase dohromady - musíme společně někam ven. Erik slíbil, že vymyslí co a jak a já se mám prý nechat překvapit.

...

"Hej, co kdybychom teď o víkendu jeli stanovat?" ozval se ve čtvrtek natěšeně Erik. "Nikdy jsem nebyl a tak bych to rád zkusil, co vy na to?"

Míra se předstíraně nadšeně přidal, ale šlo poznat, jak už si v hlavě všechno dopředu plánuje.

Ming nevypadal, že zrovna takhle si představuje víkend snů. A stejně tak já.

"A musím?" zkusil to.

"Copak chceš být pořád zavřený tady? Užijeme si dobrodružství!" řekl Erik a hned na to se Minga zeptal, jestli doma nemá nějaké stany a spacáky.

"Promiň, ale ne. My si celý rok nevyděláváme na to, abychom si pak hráli na bezdomovce."

"Já to zařídím," ozval se Míra s otevřeným messengerem na mobilu.

Evidentně se na můj názor už dál nečekalo, tak jsem se začala pomalu ale jistě mentálně připravovat na nadcházející odsouhlasenou událost.

...

Vyjeli jsme od školy starým fialovým Favoritem. O autech toho moc nevím - sama nemám řidičák, protože ho zatím nepotřebuju - ale i tak jsem se cítila absolutně nedůstojně, když jsem do toho auta sedala.

"Ty vole~" povzdechl si Míra, když mu auto po cestě chcíplo a nešlo nastartovat ani napopáté.

"Proč si raději nekoupíš nějakou jetou Fábku?" ozval se zezadu se smíchem Ming s nohama zaraženýma hluboko v sedadle před sebou.

"Šetřím si na Mustanga," odpověděl a třísknul pěstí do volantu. "Šmejd jeden!"

Zatímco se uklidňoval, rozhodl se Erik, že otevře okno. Něco spadlo na zem, "ups, klička."

Mirek zdeptaně pohlédl na svého spolujezdce, jak ohnutý ke dveřím loví upadlou kličku, "ty mi rozbíjíš auto! Modli se, aby šla nasadit."

"Promiň, upadla sama."

"Já vím! Proč jsem vám asi říkal, ať se připásujete a dál na nic nehrabete?"

Při slově 'připásujete' jsme se společně s Mingem, který seděl se mnou vzadu, podívali na jeho pás, který sice zapnutý měl, ale to, že byl naplno vytažený a neuměl se namotat zpátky, byla druhá věc.

"Tak mládeži, vystupovat. Musíte mě roztlačit."

Setkal se s trojím nesouhlasným zabručením, dvěma prostředníčky a jedněmi vyceněnými zuby.

Následně jsme se vykodrcali z auta, přičemž jsem se bouchla do hlavy, což s překvapením nikdo nekomentoval a šli jsme roztlačit jednu starou fialovou šunku, která měla na své zádi nápis: Nelep se mi na prdel, nejsem tvoje stará.

Míra se s překvapením a za potlesku širokého okolí (protože se za námi mezitím vytvořila kolona) rozjel.

Auta, která by ho mohla za normálních okolností už dávno předjet, ale byla plná ochotných lidí, kteří nám chtěli případně pomoct (teda to byla ta první třetina kolony. Ta prdel v zadu netušila, co se děje, tak raději nepředjížděla) ho vesele objela.

Míra pokračoval v cestě a nás nechával za sebou. "Nezapomněl sis tady něco? Konkrétně tři lidi?!" zakřičela jsem nechápavě.

Z okna jedoucího auta vylezla hlava, "nechce to zabrzdit!"

"Tak pak zavolej až ti dojde benzín a my nějak dorazíme!" volal škodolibě Ming, který si našel příležitost k rýpnutí si.

"To není vtipný!" nasupil se pomalu odjíždějící Míra.

"To není můj problém ani mý auto!" smál se.

"A dost. Nemůžete se už přestat hádat? Tak jste si dali pusu, no~" položila jsem Mingovi ruku na rameno.

"Ale ty jsi holka. Vy si pusu dáváte pořád."

"Tak tohle já zrovna nedělám," uchechtla jsem se.

"Je to, jako bys omylem políbila Claudii," vmísil se do rozhovoru nezaujatý Erik.

"Ééé," projevila jsem pocit naprostého znechucení.

"Hele!" ukázal Ming na Míru tlačícího své auto zpátky k nám.

"Pojďte, ať to nemusí tlačit až sem," pobídl nás Erik, jakoby snad Míra při své tlačící rychlosti 1 cm/půl roku to auto někam posunul.

Než jsme se stihli rozejít, už na nás Míra řval, ať zůstaneme na místě, že to zvládne sám.

"Tak počkáme~" řekl vyrovnaně Ming a oba se posadili na obrubník.

"Co? Však mu rupne v zádech, proboha! Jdeme za ním!"

"Nemůžeme."

"Proč ne?!"

"Jestli k němu přijdeme, tak už nikdy nezíská zpátky svou hrdost. Je to klučičí věc, to nepochopíš."

Klučičí hrdost? Pěkná blbost.

Sebrala jsem se a šla k Mirkovi.

"Co sem vám před chvílí řekl?"

Sundala jsem mu ruce z auta, "já vím, já vím, ta vaše hrdost~ ale za bolavý záda to snad nestojí." Pousmála jsem se a on mi úsměv opětoval.

"Nasedneme, dáš zpátečku, nebereme je a pak vyrazíme, ju?"

Zhluboka a naplno se začal smát, "zpátečka? Tu mé auto nerespektuje. Dokonce můžu s jistotou říct, že to je auto destruktivní přání."

Uchechtla jsem se, ale to už na mě volal z auta, "naskoč!"

Sedla jsem si vedle, rozjeli jsme se od vstávajích kluků, kteří k nám běželi jak smyslů zbavení a zastavili jsme.

Oba zadýchání vpadli dovnitř.

"Co to doprdele mělo jako být?"

Míra jim v rychlosti vysvětlil, že zpátečka je pro jeho auto sprosté slovo a že ať už se raději ani nepásují, že pojede pomalu.

"Jakoby to auto někdy zvládlo 40 km/h," zamumlal Ming, který se už nechtěl nahlas hádat.

"Když vám mé auto tak vadí, tak proč jsme nejeli autobusem?"

"Nebo vlakem?" přidal se Ming.

Nasadila jsem ten nejpozitivnější tón, "a nebo se na to rovnou nevysrali?"

"Ty," zaťukal mi Erik zezadu na hlavu, "sklapni. A vy dva mě dobře poslouchejte. Jen socky jezdí busem či vlakem."

"A v tomhle," rozpřáhl Ming rukama, "si mám připadat jako japonskej císař?"

Autem zazněl můj a Mingův smích, kterého vlastní vtip rozesmál.

...

Po dvou letech jsem zpátky na škole a máme best třídního. Jeho věta: "tak a teď něco k BOZP aneb jak zapálit školu, aby co nejrychleji shořela" zabila všechny.