Nevím jak ti mám říkat

4.kapitola

Vzbudila jsem se okolo osmé s menší bolesti hlavy a uviděla Sáru jak nahá ležela vedle mě. Byla nádherná a tak roztomile nevinná. Vstala jsem z postele, oblékla si košili a odešla do kuchyně. Nalila jsem do varné konvice vodu a pak ji zapla. Po chvíli jsem vytáhla hrnek a vložila do něj pytlíček vanilko-medového čaje. Vzala jsem hrnek s čajem a šla si sednout k jídelnímu stolu.

Sára :"Dobrý ránko"

Koukla jsem se jejím směrem. Měla na sobě krátký župan, který ji sahal sotva pod zadek a její blond vlasy měla stažený do trochu rozcuchaného drdolu. Usmála jsem se.

Já :"Dobrý ráno princezno"

Usmála se a sedla si do mého klína. Znovu jsem se usmála.

Sára :"Jak se teda jmenuješ?"

Položila jsem si hlavu na její rameno a zavřela oči.

Já :"Yuki"

Pousmála se a tím mě donutila otevřít oči.

Sára :"Hezké jméno ale nevypadáš na někoho kdo by pocházel z toho, jak se to sakra jmenuje"

Přemýšlela nad tím odkud to jméno pochází, jaký má původ. Byla si přitom tak strašně rozkošná.

Já :"Ani nejsem, jmenovala se tak matčina přítelkyně"

Sára :"Jmenovala? "

Zarazila se.

Já :"Zemřela když mi bylo pět"

Sára :"To mě mrzí"

Sklopila zrak na zem, její očka byla plná smutku, lítosti a trochou studu.

Já :"To je v pořádku už je to hodně dávno co umřela, nebolí to tak jak kdysi."

Pousmála jsem se a natáhla se po hrnku.

Sára :"Počkej podám ti ho"

Natáhla tu svou krásnou ruku, chytla hrnek za ucho a podala mi ho. Napila jsem se a nabídla ji.

Sára :"Jaká to je příchuť?"

Já :"Vanilka s medem"

Sára :"To je můj oblíbený"

Usmála se a pak se dlouze napila. Držela ten hrnek tak lehce až jsem se bála že ji upadne. Po delší chvíli ho položila zpátky na stůl.

Já :"Jsi rozkošná"

Trochu zčervenala. 

Já :"Vypadáš jak malé rajče"

Zasmála jsem se.

Sára :"Ticho!"

Bože, co ty jsi to se mnou dělala, tyhle pocity, že mám být milá a usmívat se ve mě dokázala vyvolat jen jedna osoba. Mishell….. ale ty jsi to v té chvíli dokázala taky. Vstala a pak si sedla tak, že se naše čela dotýkaly navzájem.

Já :"Copak to děláš?"

Sára :"Chci abych viděla tvé oči"

Zarazila jsem se. Proč by mi chtěla vidět do očí. Poznala snad že jsem teď přemýšlela i nad Mishell nebo ji vadila ta ohavnost na mém oku.

Já :"A proč?"

Sára :"Líbí se mi."

Hodně jsi mě šokovala svou odpovědí.

Já :"Vážně!?"

Sára :"Ano, jsou jako dva oceány"

Pousmála jsem se. Byla první člověk, který mi pochválil oči od té nehody.

Já :"Tak to už jsem hodně dlouhou dobu neslyšela…. Děkuju"

Sára :"Proč?"

Znovu mě zarazila svou otázkou.

Já :"Kvůli té…"

Nemohla jsem to ani říct i když uběhla dlouhá doba od toho co se to stalo, stejně to bolelo jako kdysi. Pořád jsem se cítila tak ublíženě.

Sára :"Yuki"

Řekla to tak něžně. Jako bych byla z porcelánu.

Já "Promiň, určitě sis toho všimla. Nejde to přehlédnout"

Sára :"Mohu se tě zeptat, jak si k té jizvě přišla?"

Proč? Proč se musela zeptat zrovna na tohle. Zrovna tohle jí muselo zajímat. Proč? Proč mám na to znovu zapomínat…. Proč mám znovu vzpomínat na ni.. Proč?