Nevím jak ti mám říkat

22 kapitola

Sára, naše první setkání, jaké to bylo pro ní můžu jen hádat, avšak pro mě to bylo kouzelné a zachraňující. Jak prošla těmi dřevěnými barovými dveřmi. Jak se její nádherné boky vyryli do mé paměti, jak ze mě její úsměv udělal naprostého šílence. Sára jak já po ní toužím, udělala bych cokoliv za její pohled na mou osobu, za to aby si uvědomovala mojí lásku k ní. Přes všechny pocity, ale chci aby jsi našla někoho kdo ji miluje a bude to umět správně ukázat. Někoho kdo nebude zaslepen chtíčem pro někoho kdo není ona, zaslouží si svět, lásku, která je silnější než cokoliv na tomuhle světě.
"Je mi to tak líto Sáro, tak moc"
Cítila jsem jak mě bolí oči z pláče a jak mi slané slzy hladí mé tváře, jak se mé tělo třese pod náporem silného pláče a hladina kyslíku v mem těle byla skoro na bodu mrazu.
"Odpusť mi... prosím"
Můj hlas se třásl a vzpomínky na ni mě ničili a zároveň těšili, věděla jsem, že tohle je asi neodpustitelný čin a ne asi, ale určitě. Moje mysl znovu zaplula k ní, k mému štěstí, k moji lásce k mému anděli neboli k Sáře. Ten úsměv, to nádherné začervenání a k tomu nádherném smíchu. Nemohla jsem uvěřit, že jsem byla důvodem k jejímu pláči, ty velké slzy, které ji stékaly po tváři. Zastavila jsem se na jedné vzpomínce, byl nádherný večer, měsíc byl v nádherném úplňku a já společně se Sárou jsme seděli na staré dřevěné houpačce. Byly jsme pod starší huňatou deku, která nám dávala přísun tepla, byly jsme natlačené na sebe a já ji držela u sebe. Nechtěla jsem ji pustit ani o kousek dál, chtěla jsem ji mít u sebe co nejvíce. Byl to den co jsem milovala, milovala jsem jak se schválně přitulila ke mě aby mi dala najevo, že je se mnou , že je moje a teď jsem to já kdo to pokazil, kdo přestřihl to pouto. Položila jsem si hlavu do rukou a pevné stiskla oči k sobě.
Je mi to tak líto Sáro. Tohle se nemělo nikdy stát....Nikdy.