Nevím jak ti mám říkat

21. Kapitola

Mishell a naše první setkání, bože, bylo to tak trapné byly jsme tak na základce, dvě holky blízko puberty a jedna horší než druhá. Seznámily jsme se pomocí našich rodičů, domluvili se na setkání a já si tam s matkou přijala na koloběžce a pak tam venku společně s tebou stála jak tvrdé Y. Obě jsme nevěděly co říct a já netušila jak trapné ticho prolomit, takže jsem místo snahy na to najít odpověď začala hladit tvého psa a zabořila prsty do jeho hebké srsti a tys svou pozornost věnovala své sestře. Chvíli jsem pokračovala v drbání toho nádherně roztomilého stvořením pak se tě optala na jeho jméno, chvíli si na mě koukala jak na boží zjevení a pak si se pousmála
"Lucky"
"Hezké jméno"
"Mhm, taky si myslím sestra chtěla aby se jmenoval Rex ale mě to přijde ohrané a navíc se mi to ani nelíbí a nesedí to na něho"
"To je pravda, Lucky ho vystihuje"
Oplatila jsem ti úsměv a tobě se studem líčka zbarvila do odstínu růžové barvy.
"Jak se vlastně jmenuješ?"
"Yuki, ty?"
"Mishell"
"Hezké jméno"
Sblížily nás vlastně tvůj pes, pak už jsme spolu dělaly vše co se na pubertální děvčata patří byly jsme dvě rebelky ve zkaženým světě plné očekávání a snů o hezké budoucnosti. Vzpomínám si jak jsme šly za školu a pak jsme se vrátily na myslím čtvrtou hodinu a já zapomněla, že jsme měly přinést úkol takže jsme celou hodinu proseděly na záchodě. Bože tyhle trapné a přesto úžasné chvíli jsem milovala dokázala jsem vidět tvou pravou tvář, byla si bez starostí. A tvůj úsměv nebyl část té stupidní masky, kterou si nosila před ostatními, taky si vzpomínám na naší první velkou hádku na to jak jsem přišla jak moc se umíš urazit a jak moc dokážeš nenávidět. Pravda na to jak nevině se vypadala si nevina vůbec nebyla, je vtipné jak jsem to nakonec pokazila všechno já a nebyla to tvá tvrdohlavost jak mi ostatní říkávali. Bože, Mishell je mi to moc líto tohle se nemělo stát aspoň ne teď...