Tóny lásky

3. kapitola

Soustřeď se na hudbu, co ti hraje ve sluchátkách, všechno je v pořadku, vůbec nikdo dole už přes 2 hodiny nehraje na zkurvený housle. Klid, dýchej. Nádech, výdech. Fuuu. Ne nepomáhá to. Moje nervy právě praskly.

Každé pondělí, středu a pátek je tady. Ten malý zkurvysyn by se sem mohl klidně i nastěhovat, protože tady tráví většinu svého času. Sere se do mé rodiny a mě to neskutečně vadí. Mí vlastní rodiče ho mají radši než mě, a Adel ho bere za nového bráchu. Od doby, kdy k nám začal chodit úžasný Kiro, je vše co udělám špatně. A pak přichází nehezká slova nejen od rodičů, ale i od Adel, což mě bolí asi nejvíc. Po každé Adelině hodině si všichni z MÉ rodinny sednou do kuchyně a pořádají čajový dýchánek, nebo co. Mají ho radši než svého vlastního syna, a já neskutečně žárlím. Normálně moc lidí nenávidím, ale tenhle malý skrček je unikát, sere mě už jen jeho přítomnost. Dva týdny jsem to vydržel, ale dneska tady byl už ve dvě místo tří a vsadím se, že tady ještě minimálně hodinu plánuje zůstat. Nejradši bych mu jednu natáhl, ale to nemůžu a na navíc, nejsem násilník.

Vejdu do sálu, kde stojí Adel s houslemi v ruce, a Kiro se k ní sklání a zapisuje jí něco do not. Adel má na tváři široký úsměv, a to mě ještě víc naštve. V hrudi mě bodne osten žárlivosti, který nejde nijak zastavit. Oba dva se na mě otočí, a Kirův jemný úsměv z tváře ihned zmizí.

,,Adel, běž do svého pokoje," nařídím s ledovým klidem a ona se na mě odmítavě podívá.
,,Ale my tré-" ,,Hned!" Ostrost v mém hlase by se dala přirovnat k nabroušenému noži. S Adel moje chování nic nedělá, ale zato Kiro na mě celý vystrašený vykuluje oči. Poslušně si uklidí svoje věci, a zamíří ke dveřím, a když mě mihne nepřátelským hlasem zašeptá: ,,Vždycky všechno zkazíš. Nenávidím tě." A i když to řekla jen proto, že jsem si skazil zábavu, její slova se mi zabodnou do hrudi jako tisíc malých jehliček. Za tohle může ten člověk na proti mě, kterého zase nenávidím já.

S nenávistným pohledem jdu k bezbrannému Kirovi, který začne jen couvat. Jdu naschvál pomalu, aby zády narazil do zdi, a neměl šanci kam utéct. Chci ho mít v pasti, bezbranného, mě ponechaného na milost. Nehodlám mu ublížit, ale dám mu dost jasně najevo, aby se držel tam, kde je jeho místo. Když konečně narazí zády na zeď, přijdu k němu tak blízko, že se naše hrudníky dotýkají. Prudce dýchá a celý se klepe. Kouká na mě těma svýma dokonalýma očima, ve kterých je vidět jenom panický strach. Mám nad ním plnou moc a kurevsky se mi to líbí.

,,Řeknu to dost jednoduše a jasně, přestaň se srát do mojí rodiny. Nebav se a mými rodiči a k Adel se chovej jako učitel, ne jako její nový kamarád. Přijdeš, odučíš Adel a odejdeš do té své díry kde bydlíš, je to jasné?" Nekřičím, ale z mého hlasu odkapává hořkost. Snad má slova pochopil dostatečně.

Kiro

Ne, ne, ne! Bojím se. Tak moc se bojím. Jeho chladný pohled a hrubé natáčení na stěnu mi připomíná.. Ne! Nemysli na to! Ale i přes to si vybaví ten moment, kdy jsem byl takhle natisknut na zeď v zapadlé uličce, o pár hodin později mě našla Gabby nahého, zkrvaveného a již nezvratně pošpiněného. Ten kluk měl kdysi úplně stejný pohled, jako nyní Ansley. Ale i přes to, že mi nepovedl nějaké fyzické zranění, jeho zahořklá slova se mi zabodávala do srdce jako úlomky skla. Mám jeho rodiče i Adel moc rád, připadají mi jako teta se strýcem. Nedokážu je jen tak nechat být. Což mě však ještě více vyvede z míry, jsou jeho závěrečná slova. Vrátit se do díry? Díry? Je to můj domov, vyrůstal jsem tam, a on to nazve dírou? Znehodnotí mamčinu zahrádku, o níž se staráme s láskou? Znehodnotí dílo otce, když si dal takovou práci, aby i přes to, že je slepý pomáhal stavět dům?Nyní se se strachem a paničkou začne mísit i divný pocit. Pocit znechucení, jak může být někdo takový. Někdo, kdo opovrhuje nižší společností. Nedokáži nenávidět, ale dokážu se vyhýbat. A Ansleyovi se budu snažit vyhýbat obloukem. Ani nechápu jak jsem si mohl naivně myslet, že za pěknou tvářičkou se může skrývat něco víc než pýcha. "O-Omlouvám se. J-Je mi to líto..." vykoktám a vyklouznu od něj, rychle sezbírám noty, strčím si je do tašky a už odcházím, ale ve dveřích do sálu se ještě pootočím a se slzami v očích zklamaně zašeptám. "Je mi tě líto, Leyi." S těmito slovy opustí místnost a teprve nyní si dovolím nechat slzy volně téct po tvářích. Opřu se o zeď vedle dveří a sklouznu po ní do sedu. Brýle si zaháknu o kapsičku na košili, abych si mohl utřít slzy a zaklonit hlavu. Co jsem udělal špatně? 

Aniž bych řešil, že mě někdo uvidí, zůstal jsem sedět na chodbě a začal si potichu brouka melodii písně, kterou mi kdysi matka zpívávala na dobrou noc. Je...uklidňující.Což mě však překvapí, je záchvěv tónů. A další, s další. Zpoza zdi se rozeznívají první tóny oné ukolébavky. Lehká teskná a zároveň zvonivá melodie, kterou ztvárňují hbité prsty zkušeného klavíristy. I přes fakt, že to hraje člověk, kterého se bojím, měl chuť začít zpívat. A to jsem také udělal. Je potichoučku, ale přes to se prázdnou chodbou ozýval můj hlas. Byl tichý a vysoký Při zpěvu nikdy nemám svůj hlubší hlas. Zpívám pomalá radostná slůvka, která mi pomáhají vyndávat ony malé střípky že srdce. Bohužel, vždy skončí i krásná chvíle. Klavír přestal znít, což pro mě znamenalo vzít nohy na ramena. Vyskočím na nohy, nasadí si brýle a co nejrychlejší odkráčím. Cestou se ještě nezapomenu rozloučit s Princelovými se slovy, že ještě musím mámě pomoct v květinářství, a zmizím. Výběhu z jejich pozemku a již volným tempem se šinu domů. Dneska budu potřebovat psychickou podporu všech mých nejbližších lidí. Mámy, táty a Gabriely.

Ansley

Jeho rozklepaný hlásek je další rána do mého srdce, a když uvidím v jeho očích slzy, všechna agrese ze mě vyprchá. Přesně tohle jsem přece chtěl, ne? Tak proč se cítit ještě víc ublížený? S pocitem prázdnoty uvnitř sebe usednu za klavír, a bezmyšlenkovitě začnu hrát první píseň, co mi vyjde na mysl. Je to jemná melancholická melodie, která má však radostná slova. Hraju ještě další hodinu a zkouším ze sebe dostat všechny svoje smíšené emoce, než se konečně zvednu a zamířím do kuchyně na večeři.

Po zbytek dne chodím po domě jako tělo bez duše. Jsem uvězněn ve svých myšlenkách, okolí je teď pro mě jenom zbytečná kulisa a celá divadelní hra se odehrává v mé hlavě. Mozek svádí souboje se srdcem a myšlenky nepřestávají křiček. Jednoduše řečeno, jsem v prdeli. Překvapivě moje chování nikdo nekomentoval, a ani Kirův brzký odchod nikdo neřešil.

Je jedna hodina ráno a já nemůžu spát. Stále přemýšlím nad tou samou věcí, a ani hudba, která mi jindy pomáhá zapomenout, dneska nefunguje. Chtěl jsem aby se mě bál, chtěl jsem aby bral moje slova vážně, a možná jsem ho chtěl mít takhle bezbraného, ale jen co mu do očí vyhrkly slzy, celé moje vnímání se změnilo. Už jsem nechtěl, aby byl k vůli mě vystrašený a už vůbec ne, aby mě začal nenávidět, což se mi zajisté podařilo. Nechci aby mě nenáviděl...

Najednou uslyším z vedlejšího pokoje ránu, a je mi jasné, že se do teď Christine tahala po venku a tuším, že nebude v střízlivém stavu. Taky bych někdy zajít někam do baru, a trochu si užít, a přestat tolik přemýšlet. Třeba teď by se mi sklenka něčeho náramně hodila....

Kiro

 Ztemnělou ulicí už jen nepatrně poskakují stříbrné paprsky a mně se motá hlava. Asi jsem toho alkoholu neměl tolik vypít...Ale dnes jsem se loučit se svou třídou, než se rozejdeme do různých koutů světa. Bavili jsme se, pili a tančili. Motají se mi nohy, ale stále jsem neztratil racionální myšlení, takže se opírám o zeď a jdu to vzít domů radši zkratkou, abych nezmrzal venku tak dlouho.

Zpočátku se to zdálo jako dobrý nápad, ale později už ne. Někdo si mě odchytl a já byl schopen jen napůl omámeně a napůl vyděšeně zírat do očí zastřených vítězstvím.
"Darrey? C-Co t-tady děláš?" vyžbleptnu ztěžkle otázku směřovanou na mého spolužáka.
"Protože du vyhrát sázku..." zavrčí.
"J-Jakou?"
"Kdo ti dřív natrhne prdel."

Pokud by mě neprobral ani kýbl ledové vody, tak tahle slova určitě. Vytřeštím oči, ale dřív než stačím zakřičet, zacpe mi hrubě pusu a...a pak už si vnímám jen útržky. Krátké záběry jako z filmu. Jenže tohle není žádný film, tohle je skutečnost. Vnímám ostrou bolest, myslím, že se snažím i křičet, brečím, cítím strach, znechucení, zlost,...Bojím se, tak neskutečně moc se bojím.

A pak už přijde tma. Temnota, která ke mě vztahuje milosrdné hnáty. A já se jí ochotně poddám, ale pak přichází něco dál...Je tam světlo. A ten člověk jako by zářil. Má jiný hlas jak Darrey, plynulejší a s pohrdlivým podtónem. Místo jeho očí vidím jen dva zářivé drahokamy. A zase slova. Ne, už je nechci slyšet...Jeho tělo natisknuté na mém, stejně jako Darreyovo...Už to nezvládám, nejradši bych zmizel ze světa, avšak to nejde, protože...

 ...se s křikem probudím. Prudce se posadím a snažím se uklidnit své splašené srdce. Vedle postele stojí máma a ztrápeně se na mě dívá. Jakmile se proberu, obejme mě a do mých vzlyků začne šeptat slova, že všechno bude zase dobré. Že už je to dávno za mnou. Jenže ne všechno se dá jen tak nechat být...