Tóny lásky

9. kapitola

MiriaPol- Kiro
Já- Ansley

Kiro

"Už je to lepší?" začne opatrně máma a dotkne se okraje široké náplasti na mém čele, jakoby to bylo něco hrozného. Před týdnem, jak jsme byli na onom výletě, se Sean vsadil s Axelem, kdo z nich vytáhne jednu zrezivělou trubku ze země...no, povedlo se to Axelovi na druhý pokus, ale bohužel jsem stál ne blbém místě a nakonec jsem skončil se čtyřmi stehy na čele. Měl jsem i slabý otřes mozku, ale nic vážného. Proto jsem také nemohl učit Adel. No a dnes je pondělí, takže ve tři učím Adel, a ve čtyři mám zkoušení s Ansleyem. Super...Budu mu muset ještě poděkovat za záchranu...

"Mami, vždyť už je to téměř zahojené. Není to nic vážného, už bylo i hůř, třeba když na tátu spadl ten trám." odbil jsem ji lehce, aby to nevyznělo protivně.
"Ale tvůj táta je nemehlo." oponovala mi starostlivě. Táta, sedící na svém obvyklém místě, čtoucí nějakou knihu pro nevidomé, hlasitě mlaskl.
"Já a nemehlo? Ten trám spadl sám...Mohl spadnout trochu jinak a měl bych místo rozdrcených žeber prasklou lebku..." Máma si jen povzdychla a šla radši někam jinam. S tátou jsme se zazubili a já si šel vyzvednout noty a housle.

Když jsem byl v nemocnici, upravoval jsem alespoň naši skladbu, abychom se lépe sladili. Na klavír jsem se koukal taktéž, ale tam to bylo relativně vše správně, takže jsem upravoval jen ty své. Někde jsem musel předělat délky not, aby jsem nebyl pozadu, všiml jsem si totiž, že při krátkých notách Ley trochu zrychlí, což vyvolá dojem takové podivné divokosti, která celé skladbě dodá ještě větší šťávu, i když je to třeba klidná melodie. S rodiči se rozloučím a opět se loudavě vydám k té obří vile, z níž jsem utekl v slzách. Moje přání, nikdy už Darreye nevidět, se nevyplnilo.

Zazvoním, na již dobře známý zvonek, a čekám než mi někdo nepřijde otevřít.
"Dobrý den, pane učiteli!" vypískne Adel, na jejíž hlavě se dnes skví dva copánky a květované šatky. Dnes je vážně nádherné počasí, a ona vypadá jako malinká víla. 

"Ahoj, Adel." usměji se a už si bok po boku kráčíme do sálu. Cestou ještě pozdravím pana Princela, který se dívá z okna a nad něčím přemýšlí, potom teprve dorazíme do sálu.
"Co kdyby sis dnes zkusila už housle naladit sama? Už je to téměř tři měsíce, co se učíš a už umíš hrát jako nějací žáci, kteří chodí už tři roky na housle." navrhnu jí. Ona se lehce začervená a váhavě přikývne. Přejdu ke klavíru a nadzvednu víko nad klávesami.

"Nejdřív se ladí struna A. Po kvartách." poradím jí a zahraji akord, podle kterého se má naladit. Má zatím ještě nezkušený sluch, takže je jasné, že jí musím radit, aby to naladila správně, ale po deseti minutách už je má naladěné, takže můžeme začít hrát. Dnes měla Adel obzvlášť dobrou náladu. Zato já moc ne, protože se mě neustále vyptávala na tu náplast na čele. Tak jsem jí řekl, že pokud bude celou hodinu dávat pozor, na konci jí to řeknu.

"Kamarád mě omylem praštil tyčkou, když si dával sázku, jestli ji vytáhne on, nebo někdo jiný...no a dopadlo to takhle, proto jsem také tady minulý týden nebyl." Adel se zachichotala.
"Máma říkala, že jsi nemocný." V tu chvíli se otevřely dveře a vlezl sem Ansley.
"Už jste skončili?"

"Brácho, víš co? On Kira praštil jeho kamarád tyčkou to hlavy!" ignoruje jeho otázku Adel a kření se, jakoby to bylo něco srandovního. Já si jen naoko naštvaně odfrknu a jdu si nachystat své housle.
"Ano, už jsme skončili." Adel si sbalí svých pět švestek a odběhne pryč. Naladím se, Ley si sedne za klavír, a můžeme začít. Jde nám to o hodně lépe než před týdne, takže jsme se pustili do začátku skladby, sem tam jsme si něco připsali, či upravili, ale celkový výsledek byl určitě milionkrát lepší než minule.