Tóny lásky

6. kapitola

MiriaPol - Kiro
Já- Ansley

Kiro

Zhluboka se nadechnu a naposledy si upravím límec košile. Jsem celkem nervózní, protože takhle velké veřejné vystoupení jsem měl naposledy v druhém semestru, kdy jsem postoupil do finále v hudební soutěži. Skončil jsem třetí. Vlastně jsem zde kvůli tomu, že jsem byl pozván svým bývalým učitelem, který sem pozval účastníky všech velkých hudebních soutěží, kteří vyhráli první či druhé místo. Ale co vím, tak říkal, že zde chybí spousta talentovaných lidí, kvůli tomu, že se nechtěli do soutěží přihlásit, takže se divím, že u mě udělal vyjímku. Když jsem se pana Kennedyho ptal, proč zrovna já, řekl, že je škoda mého talentu na to, abych si jen vrzal doma. A tak jsem tady. V zákulisí koncertního sálu, který je přecpán lidmi až k prasknutí.

Bojím se. Co když nebudu dostatečně dobrý? Co když to pokazím a třeba mi...třeba mi praskne struna? Nemám náhradní struny na violu. Dnes hraji na violu a ne na housle, jelikož mi učitel dal hlavní hlas v smyčcovém souboru u písně Let It Go. Zdá se mi to hrozně ohrané, ale když jsme to zkoušeli se dvěma violancelly, čtyřmi houslemi, trianglem, pianem a mnou, bylo to krásné. Hrajeme až na závěr celého koncertu. Co vím, tak je zde mnoho vlivných hudebníků i lidí, kteří mají vysoké postavení. o to víc se bojím. Ale stejně tak pociťuji nadšení. Ať lidé zírají, že i někdo jako my, umí udělat něco krásného. Co vím, tak většina mých spoluhráčů, jsou děti z chudších rodin, kteří našli zalíbení v hudbě.

"Nervózní?" zašeptá vedle mě hlas mého bývalého spolužáka Seana. Pootočím na něj hlavu a s nesmělým úsměvem odpovím.
"Tak trochu. Ještě nikdy jsem nehrál s tak úžasnými lidmi, bojím se, že to tam jako hlavní hlas potentím." Sean se nad mou upřímností uchechtne a položí mi ruku na rameno.
"Na zkoušce si to měl skvělé, to já tam kazil housle. Učitel tě vybral dobře. Jen se do toho neboj opřít. A't můžou lidi jen zírat." zakření se a vrátí se k houslistům.

Za krátký moment už se do zákulisí vřítí postarší muž, který mě učil jeden rok, jelikož předešlý učitel odešel do důchodu.
"Už si to laďte. Kiro vám tam hodí tón." houkne polohlasně a zase mizí kontrolovat vystoupení. Vytáhnu si tedy violu a naladím ji. Nemám problém s laděním jen podle zvuku. Vlastně to už nemá žádný zkušený hudebník, jelikož pozná, když je tón trochu vychýlený. Poté, co naladíme všechny smyčcové nástroje, stoupneme k závěsu, jenž nás odděluje od pódia. Už slyším hlas pořadatele jak se loučí s posledním hráčem.
"Tak to byl Leon DeFalco, výherce zlaté medaile v New Talent of Music. Nyní už přichází poslední závěrečná píseň Let It Go, kterou nám zahraje místní smyčcový soubor v doprovodu piana. Na tuto skladbu si přizvali jako hosta, houslistu a violistu, Kira Manha. Přejí příjemný poslech." dokončil a já se zhluboka nadechl.
"Tak jo lidi, dem jim vytřít sluch." podpořil nás violancellista Tedd.

V tichosti vystoupíme na vyvýšené pódium a hluboce se ukloníme. Violancella si jdou sednout napravo ode mě, houslisté nalevo, a učitel za piano. Jen já zůstanu stát mezi dvěma soubory nástrojů tak, aby na mě všichni hráči viděli. Na lidi jsem se radši ani nedívám, byl bych ještě víc nesvůj. Kennedy začne hrát, přidají se cella a pak už nastupuji já. Zhluboka se naposledy nadechnu a přiložím smyčec na struny. Ozývají se rozvibrované sladké tóny a já zavřu oči, abych si mohl tenhle pocit užít. Žádní lidé, jen hudba.

Později se přidají i housle, ale přes to jen díky zesilovači slyšet hlavně moje viola. Cítím jemné vibrace z těla violy, smyčec plynule klouže po strunách v různých zvukových výškách a hlasitostech. Poslední tón, poslední záblesk krásy, a už jen ohlušující potlesk. Svěsím ruce a konečně se odvážím podívat na obecenstvo.