Tóny lásky

8. kapitola

MiriaPol- Kiro
Já- Ansley

Ansley

Dneska bude zajímavý den. Hodně zajímavý. Za prvé, má přijet Ollie, včetně jeho dvou bratrů, Darreye a Tomase, mladší sestry Ronnie a obou dvou rodičů, Jamese a Pamely. Za druhé -pro mě ta víc znervózňující část- máme s Kirem první zkoušku skladby, kterou má on dneska vybrat.

Na Ollieho i ostatní se docela těším, a vím, že to tady díky nim pořádně ožije. Ronnie je jen o dva roky starší než Adel, takže tady budou po domě lítat dvě pištící holky místo jedné, Darrey bude s dospělýma, protože nemá se mnou ani s Olliem moc dobrý vztah. My budeme nejspíše v zahradním domku hrát na playstationu, možná se k nám i připojí i Tomas, ale ten pravděpodobně bude tiše sedět někde v koutě a sledovat dění z povzdálí. Tomas se od všech z jejich rodiny nejvíce liší. O proti ostatním je nespolečenský, rozumný, skromný...vlastně všechno na něm je úplně jiné než u ostatním Adamsů. Ollie, Darrey i Ronnie mají kudrnaté špinavé blond vlasy, vždy rozcuchané, světle modré oči a plno nevyužité energie. On má vlasy spíše zlaté, až skoro bílé, a hlavně úplně rovné, oči tmavě modré skoro černé, a pokud není třeba něco říkat, je radši zticha. Vyzařuje ze sebe klidnou auru, kterou nevlastní nikdo z jejich rodiny.

Ze zdola se rozezní zvonek, a já si výjimečně pospíším, abych stihl otevřít dřív, než to udělá někdo jiný. Seběhnu schody, na kterých se skoro přerazím a bleskurychle hmátnu po klice. Zbrkle otevřu dveře, za kterými stojí Kiro, který nese v ruce pouzdro s houslemi a na tváři nejistý úsměv. Oba prohodíme nesmělé 'ahoj' a společně vyrazíme do sálu. Cestou ještě Kiro ppzdraví mé rodiče, kteří se na nás zářivě usmějí. Když jsem oznámil mamce, že budu hrát s Kirem úplně šílela radostí. Byl na ni dost vtipný pohled.

Jdeme v tichosti a ani jeden se nesnaží o konverzaci, takže když dorazíme do sálu, sednu za klavír, a začnu se přehrabovat v notách, jako že něco hledám. On si svoje housle vytáhne a položí ke mně na piano. Trapné ticho okolo mě štve, a tak si nervózně odkašlu. Potřebuji nějak navázat konverzaci, takže když se na mě otočí, nejistě se zeptám:
,,Tak co si nám vybral za skladbu?"

Kiro

"Vybral jsem jednu skladbu od Vivaldiho, ale...nejdřív bychom se měli sladit na nějaké lehčím, co oba známé nazpaměť, protože ani já zatím nemám úplně vypilované nějaké části." pokrčím nejistě rameny.
"Třeba znáš píseň 'Měsíční svit snové noci'?" Je to ona ukolébavka, kterou kdysi hrál, když mě doslova vyhodil. Pouze mlčky přikývl a...no, začali jsme se snažit stejnou notu.

Ale jak říkám, snažili...za hodinu už jsme se oba nezmohli na nic jiného, než na unavené povzdech a pobavené zubní, protože bylo vtipné poslouchat, jak po chvilce začne jít každý jinak. Na skladbu si budeme muset vzít metronom, jinak bychom to hold nikdy nenacvičili.
"Nedáme si pauzu?" ozve se Ley. Na to jen souhlasně kývnu, protože to, co jsme tady předvedli, se už nedalo vydržet. Odložím si housle v domnění, že se sem po krátké přestávce vrátíme. Ale to jsem ještě nevěděl, že se sem vrátím sám...a to hodně brzy.

Za stálého pobírání chyb, se dorazíme do jídelny, která je nezvykle přeplněná. Proto se zastavím a porozhlédnu se kolem. Adel tam lítá s nějakou holkou, Chris mlčky sedí s nějakým klukem vedle Ollie ho, který se rozzáří, jakmile Leye spatří...bojím se jít dál. Avšak stejně sjíždí pohledem ke zbylé skupince dospělých, kde sedí rodiče jak Princelovi, tak Adamsovi a...a Darrey! Jsem schopný jen zaraženého zírání. Jsem šokovaný a pomalí, ale jistě, se mi začínají klepat kolena a polije mě studený pot.