Tóny lásky

4. kapitola

MiriaPol- Kiro
Já- Ansley

Ansley

,,Tati, kde je to červené víno?" Křičím z našeho studeného sklepa, a hledám flašku s vínem, pro kterou mě poslal táta. Po třech týdnech nudy konečně pořádáme u nás doma večírek, a já se popravdě nemůžu dočkat. Miluji tyhle akce, kde po dlouhé době vidím své kamarády, které jindy vidět nemůžu, a dnešek nebude vyjímkou. Přijde moje celá parta ze střední a už se těším, až zmizíme ke mně do pokoje nebo ven do zahradního domku, tam probereme všechny novinky, a samozřejmě se opijeme. Zjištění, že se konečně setkáme všichni mi udělalo radost, která se projevila mým zářícím úsměvem.

,,Neříkej mi, že nevíš, kde je police s alkoholem. Vím o té lahvi whisky, která zmizela, když tu byl Ollie naposled!" Uslyším jako odpověď, nad kterou se musím pousmát. Starý dobrý Ollie, jen slyší slovo alkohol, a už slintá.

Můj nejlepší kámoš od dětství a rodinný přítel. Známe se už od malička, ale celou střední jsme byli úhlavní soupeři, protože na škole nemůžou být dva králové, že jo. Post hlavního bosse jsem vyhrál já, a od té doby jsme na sebe házeli špínu, a prováděli si ty největší hnusárny. On svedl moji sestru, já zhulil jeho, v té době, čtrnáctiletého bratra. On všem ve škole vykecal že jsem na kluky, já mu zničil jeho auto. Byli to kruté časy. Teprve dva roky zpátky jsme se začali znovu bavit, a nikdy toho udobření nepřestanu litovat.

Dojdu k levé straně sklepa, kde máme přes celou stěnu police s všemožným alkoholem a popadnu to, co chtěl táta abych přinesl. Nejdřív se ale podívám po něčem, aby jsme s kluky nebyli na suchu. Uvidím Jacka Danielse a mám jasno.

Nahoru po schodech už běžím, protože tak nějak nestíhám. Za hodinu dorazí první lidé, a já mám na sobě pořád tepláky a neumyté vlasy, proto se v kuchyni stavím jen na otočku, abych tam dal víno, a rychlostí blesku vpadnu do koupelny.

Stojím před zrcadlem, jen s ručníkem uvázaným kolem pasu a v puse kartáček. Svoje bílé vlasy, které vypadají ještě světlejší, mám vlhké, a za mě až moc dlouhé. Musím zajít ke kadeřníkovi. Světle modré oči, kterými by se mohl pyšnit jakýkoliv model a tvář ostrá jak břitva. Svůj vzhled mám rád, a kdybych na sobě mohl něco změnit, tak bych nic neměnil. Možná jen svoji výbušnost a žárlivost....

Přejdu do svého pokoje a chvíli koukám do skříně a přemýšlím, co na sebe. Vybírám černé džíny a obyčejnou košili s dlouhými rukávy, které si ohrnu. Ve chvíli, kdy si hřebenem češu vlasy, do mého pokoje vpadne blonďatý kudrnatý kluk s úsměvem na tváři a skleničkou vína v ruce. Ollie je tady...

Kiro

"Kiro!" zavřeští vysoký ženský hlas zpoza dveří do koupelny.
"Ty blboune nejapný! Otevři už konečně ty dveře!" Jen se potichu potměšile zachichotám a nasadím si kontaktní čočky, aby se mi při nějaké nehodě nerozbily brýle.
"Ihned je otevři!" znovu zabuší má kamarádka, která sem nepochybně přišla z jediného důvodu.
"Pročpak?" zapištím hláskem malého dítěte. "Protože ty jdeš na večírek Princelů a tys mi nic neřekl! A taky máš otřesný módní styl, takže tam stopro nepůjdeš v té ošuntělé košili a saku ze sekáče!" Jak to mohla poznat?

"Ee...a co si mám vzít?" houknu nazpět a podívám se na sebe do zrcadla. No, sice nic moc, ale ujde to. Vlnité vlasy mi zase lezou do očí, které jsou vyjímečně bez brejlí a rty mám stále rozkousané z neustálé nervozity. Sice už od toho incidentu uběhlo několik týdnu, ale doprovází mě to stále. Doufám, že se mi podaří se onomu světlovláskovy celou dobu vyhýbat. Když mě paní Princelová pozvala, Adel začala doslova pištět radostí, protože si stěžovala, že s ní poslední dobou trávím moc málo času.