Bruce 2031

2. Kapitola

Pár minut před výbuchem elektrárny, se tím směrem po silnici z Toronta blížilo vojenské, středně velké auto. Vezlo pěti člennou posádku vojáků, dva z nich velmi nezkušených, nedávno naverbovaných. Jedním z nich byl blonďatý mladík Christopher McNulty, momentálně náhodně zahleděný do vysoké boty vojáka sedícího naproti němu. Ten ho chvíli pozoroval, až se rozhodl mu lusknout před obličejem. „vnímáš McNulty?" vyprskl pobaveně. Blonďák sebou škubl a polkl. Byl nesvůj. Byl tak daleko od domova. Byl na jiném kontinentu a v angličtině měl ještě pár nedostatků. Válka prý už skončila, ale on tu musel stále trčet a hrát si na vojáka, kterým nikdy nechtěl být. Ani tak nevypadal. Byl vyzáblý a ruce se mu třásly kdykoliv v nich musel držet zbraň. Nerad s nimi na někoho mířil, a díky bohu nebyl vystaven situaci, kdyby s ní někoho musel zastřelit.
    Sotva prošel výcvikem, válka se již chýlila ke konci. Skoro jakoby se Amerika rozhodla vzdát a znovu vyhlásit mír. Ještě o něco drobnější voják s pihovatým obličejem a velmi světlou kůží, sedící vedle Chrise, si povzdechl. Taky nevypadal zrovna duchapřítomně. Christopher se rozhlédl po kabině auta a pak i okny ven. Obklopovali je jen zoraná pole a sem tam nějaký strom. Všiml si ale i jednoho jediného domu, táhlo se od něj zaštěkání psa, ohlížel se po něm tak dlouho, dokud nezmizel z dohledu.
    Vrnění motoru a pobrukování jednoho z vojáků, který si hrál s nožem přetrhl vzdálený výbuch, který až nepatrně otřásl zemí, řidič lehce trhl volantem, takže byli všichni nuceni se něčeho přidržet. „Co to kurva-" zaklel zmateně jeden z vojáků, který z nich vypadal jako nejzkušenější a pohotově se začal rozhlížet okny z vozidla.
Druhý, který měl na obličeji jizvu po spálenině zvolal, předstírajíc zděšení: „bacha! Turbulence!" a zalomcoval s naproti sedícím pihovatým chlapcem. Začal se smát jeho k smrti vyděšenému výrazu.
    „to není sranda do prdele!" vyštěkl roztřeseně zrzek a vypadalo to jako by se měl zhroutit. Též nezažil žádnou vojenskou akci, prakticky vylezl z výcvikového tábora.
    Nestačili o tom dále debatovat, ozval se druhý, několikanásobně silnější výbuch, řidič už řízení neměl pod kontrolou. Vůz se na okamžik zvedl nad zem, několikrát se otočil a skončil na boku. Chvilku nikdo neřekl nic. Všichni byli ochromení. V uších jim pískalo, v hlavách třeštilo.
Chris se probral, zrak měl zamlžený krví, která mu stékala po rozbitém čele. To, ale nebylo jediné místo, které měl poraněné. Několik míst na těle měl pohmožděné a záchranný pás mu možná zlomil i nejedno žebro. Dýchalo se mu ztěžka. Když nabral plné vědomí a řinčení v uších ustalo, nahmatal bezpečnostní pás a se cvaknutím ho odepnul. Když se chtěl podívat na svého souseda, málem se pozvracel. Naskytl se mu pohled na vystřelovací nůž, po rukojeť zabodnutý v očním důlku rudovlasého mladíka. Christopher ho nemotorně překročil k zadním dveřím, které zkroucením po nárazu vytvořily škvíru ven. Ohlédl se ještě na dva vojáky, bezvládně visících v pásech. Ihned ale odvrátil pohled. Oba dva měli nepřirozeně vysazenou hlavu z páteře. Náraz na zem byl nečekaný a opravdu tvrdý. Kdyby seděl na opačné straně tak by tam vyselo jeho tělo. Nasucho polkl a vyškrábal se ven z vraku. Několikrát přitom hekl bolestí, protože ho stále skoro všechno bolelo.
    Zepředu uslyšel, jakoby se někdo dobýval ven. Řidič, pomyslel si. Klopýtavě se rozběhl k němu. Najednou vůz vydal zlověstné zasyčení a motor začal rozpálením cvakat. Řidič byl zaklíněný v sedadle, měl poškrábanou tvář od drsného airbagu. Voják, který řídil vozidlo si všiml zakrváceného blonďáka a zvolal na něj: „uteč! Rychle uteč, motor se přehřívá, bouchne to!" Vojenské auto nemělo v oknech sklo, nýbrž mříže, takže mu šlo dobře rozumět. Chris vteřinu váhal, ale pak přiskočil ke dveřím auta. Zuřivě lomcoval klikou „je to zatlačený dovnitř, neotevřeš to! Není moc času. Zdrhej!" hulákal na něj zaklíněný. Po tváři mu stekla slza. „ne! Musí-to-ňák-jít!" cedil skrz zuby při zápasení s dveřmi Christopher. Z podvozku začala unikat horká pára z natlakované hadičky. „Vyser se na to proboha! Zachraň se aspoň ty! Dělej!" vzlykal už hystericky muž ve voze. Chris zalomcoval klikou naposled, zůstala mu v ruce a on upadl na tvrdou prašnou zem. Neblahé zvuky, které se valily z vraku ho přeci jen donutily k úprku. Nedoběhl ale daleko, auto explodovalo a to ho vymrštilo o několik metrů. Dopadl na břicho, prokousl si jazyk, odřená brada ho netrápila tolik jako vyražený dech. Zmítal se na zemi, snažíc se popadnout dech. Uši měl opět zalehlé, hlava ho opět bolela k prasknutí, chvilku si snad i myslel, že umře.
    Dlouho jen ležel na zemi, snažil se chytit dech. Hrudník ho bolel, jestli mu žebra nezlámal pás, tak tenhle pád určitě. Začal se dávit krví, uvědomil si štiplavou bolest jazyka. Převrátil se na bok a vyplivl rudou slinu. „kurv..a" Odkašlal si. Začalo mu být nevolno. Nevěděl, jestli ze vší té bolesti a krve, nebo jestli z něčeho jiného. Ještě chvíli odpočíval na suchém poli a snažil se rozpomenout, co se vlastně stalo. Výbuch, otřes a druhý výbuch, auto havarovalo a explodovalo. Všichni mrtví. Všichni zemřeli. Zůstal jen on. Sám někde kdesi na silnici mezi nevelkým městem a jadernou elektrárnou. Moment, napadlo ho bleskově. Posadil se a podíval se směrem, kterým měli namířeno, nemohl přehlédnout oslňující světlo, zářivější než slunce, planoucí z místa, kde dřív stály mohutné chladící komíny a řídící budovy.
    Nevěřícně vydechl a zamrkal, pro jistotu si i pořádně promnul z očí krev, která mu pomalu zasychala v rohovkách. „to ne..." Rychle si uvědomil, co výbuch jaderné elektrárny znamená. Smrtící radioaktivita, nebezpečný grafit vypálený přímo z tavících se reaktorů, jedovatá mračna. Připomínal si to z výuky o atomových jádrech a zmínce o Černobylu. Pud sebezáchovy ho chtěl zanést, co nejdál to půjde. Rozhodl se poběžet dokud nepadne vyčerpáním. Zpomalovala ho bolest a ztížený dech, ale strach ze smrti ho hnal dál. Za nedlouho uviděl ten osamocený dům, ale už se od něj neozývalo štěkání. Vlastně všude zavládlo hrobové ticho. Slyšel jen dusot svých bot o asfaltovou silnici. „Zrovna dneska musel být snad nejteplejší den v dějinách celé Kanady" proklínal v duchu horké slunce na modré obloze.
    Když už stál na proti obydlí, předklonil se, paže měl natažené, dlaněmi se držel kolen, zhluboka dýchal. Sužovalo ho teplo v nepohodlné vojenské uniformě. Vzpřímil se, rozepl si modře maskáčové oblečení od krku po prsa, hnedka cítil, jak mu vlažný vánek ohladil potem orosenou kůži na hrudi. Protáhl si potlučené tělo, zápěstím si otřel zpocené čelo a chtěl vykročit ke dveřím domu, v ten okamžik uslyšel zlověstně vrčení. Zůstal zaraženě stát. Srdce mu začalo bušit. Zpoza domu vyběhl německý ovčák játrového zbarvení, z očí mu jiskřila smrt, ale i zmatení. Z jeho šíje se táhl obojek s rozervaným řetězem. Chris měl strach, těkal z očí psa k roztrženému řetězu.
    Pes cenil zuby, až se mu ohrnuly pysky, znovu zavrčel, pamatoval si, že poslední člověk podobného vhledu mu ublížil a tak teďka chtěl ublížit on jemu. Zvíře se zběsilým štěkotem vyřítil proti vojákovi. Christopherovy nohy zdřevěněly a upadl na zadek. Ovčák skočil, Chris si stihl ochránit obličej rukou. Pes se zakousl a vrčel. Nevěděl, že člověk má u sebe nůž, který se mu za pár vteřin zabodne pod ucho. Ozvalo se bolestivě zaskučení. Zvíře povolilo, svalilo se na zem a sípavě oddechovalo. Chris se zděsil. Uvědomil si, co pravě udělal. Posadil se. Vzápětí se pozvracel. Pes stále dýchal, bolestně skučel. „já. Já nechtěl" zasténal Christopher a složil obličej do dlaní.
    Zanedlouho vše utichlo. Ochladilo se, Chris si všiml zastíněného slunce černými oblaky popela. Zděšením zasýpal, vyškrábal se na nohy a rozhlížejíc se po nebi, vrazil do vchodových dveří. Bylo odemčeno. Překvapilo ho to, ale bylo mu to jedno, zavřel za sebou a začal panikařit. Popel má v sobě radiaci, ale i vzduch bude zachvilku jedovatý, třeba za chvilku umře, třeba už je pozdě a zahyne tady. Pomalu a bolestivě. Ještě hůř než ten pes.