Bruce 2031

5. Kapitola

Christopher se probudil až, když mu do očí začalo jemně svítit slunce, ještě v lehu se protáhl, sedl si a zívl si. Zamrkal očima a rozhlédl se po místnosti. Chvíli Christopherovi trvalo, než si uvědomil kde je a co se předešlí den stalo, rukou si hrábl do vlasů a povzdechl si. Mladý voják se podíval na pravou stranu pokoje, ke které se na posteli i přitáhl a nohy pomalu položil na zem, jako by se bál, že na něho něco, z pod postele vyskočí, náhle ho na nočník stolku zaujala fotka v dubovém rámečku, fotku vzal do ruky a začal si ji prohlížet. Na fotce byl nejspíše Lucius, ještě když byl člověk a jeho pes, což Christophera napadlo, že se vlastně ani Luciuse nezeptal na jméno psa, bylo, ale Chrisovi blbý se ho ptát na jméno psa, který umřel jeho rukou, bylo mu i líto, že psa zabil, ale bohužel neměl jinou možnost, buď by se stal chris mrtvolou anebo pes.

Chris se pomalu zvedl s fotkou v ruce, fotku z rámečku vytáhl, opatrně složil a dal si ji do peněženky, kterou mezitím při přemýšlení vytáhl. Když dal peněženku zpět do vnitřní kapsy jeho bundy tak se rozešel ven z pokoje, opatrně za sebou zavřel dveře a šel do obýváku, kde už byla pryč minimálně půlka krabic. „Vem krabici, venku už je skoro naložené auto." Christopher sebou škubnul, když na něho z nenadání mutant promluvil „Dobře!" Řekl pohotově a pomohl Luciusovi. Do deseti minut bylo auto naložené, Christopher čekal v autě na místě spolujezdce a čekal na Luciuse, který, mezitím co Chris skládal auto, vykopal menší hrob pro svého psa „Jsi na lepším místě" Řekl Lucius a zvedl se ze země, uzamkl barák, nasedl do auta a bez řečí nastartoval auto, auto sebou mírně trhlo a vyjeli od baráku směrem, který si už večer řekli, Toronto.

Naši mladí přeživší byly něco přes hodinu a půl na cestě a již projížděli Torontem, vyhýbali se centra, protože už teď potkávali zmutovaná zvířata i, teď už ne zcela, lidské bytosti. Chrisovi, ale z nenadání začalo být nevolno a to nejen z pohledu na zmutované krysy, pomalu rozpadající se zevnitř, které páchli jako shnilé a spálené maso, ale i ze zvýšené radiace v jeho těle. Lucius si nevolnosti Chrise všiml, až když se Chris naklonil z okna a začal zvracet. Když vydávil i trochu krve, zajíkl se a vytřeštil oči, koukl se na Luciuse, který pochopil, co se stalo.

„Na, spolkni tohle" Natáhl se k přihrádce a z té vytáhl tubu jantarové barvy, jednou rukou opatrně otevřel víčko, vytáhl z tuby kulatý nahnědlý prášek a podal ho vojákovi vedle sebe, tubu následně zavřel a hodil zpět. Christopher zašmátral po lahvi s vodou a okamžitě zapil, co mu bylo podáno. Jeli již nějakou dobu, hustá radioaktivní mračna zakryla slunce a to způsobilo, že tma, která by normálně byla okolo jedenácté večer, byla už ve dvě odpoledne. Blížili se k hranicím města. Až na zvuk motoru bylo ticho. Chrisovi bylo už výrazně lépe, ruce měl za hlavou, nohy natáhnuté na palubní desce a díval se z okna na čím dál tím víc řídnoucí výskyt obydlí, či jiných známek civilizace.

Najednou Lucius zpomalil. „hm?" Zpozornil voják, dal nohy dolů a koukl se dopředu, kde u cesty, asi půl kilometru od nich, plápolalo světlo ohně. „Myslíš, že přeživší?" Otočil se na Luciuse.

„Je tu jen jedna možnost jak to zjistit." Odpověděl mutant nespouštěje zrak z cesty. Pomalu se zase rozjel a pokračovali ke světlu.

Lucius zastavil kousek před místem u kraje vozovky. Oba vystoupili, vzali si zbraně a potichu pokračovali pěšky přes les, aby si jich nikdo nevšiml. Došli, co nejblíže to šlo, ale sotva se Lucius stačil podívat zpoza stromu, kdo sedí u ohně, už jeden z nich stál s puškou namířenou k nim. Postarší muž s nakrátko střiženými šedavými vlasy a krátkým plnovousem se stejnými známkami stáří, pevně držel zbraň mířenou směrem, kde oba stáli, schování za stromy. Chris se chtěl dát na útěk, jenže Lucius pohotově schoval pistoli do kalhot a vykročil ze stínu do světla plamenů se zvířecími tlapami ve vzduchu nad hlavou. Lucius si nějak neuvědomil, že již nevypadá zrovna dvakrát lidsky.