Wings and arrows

5.

„A co můj kůň?" zeptala jsem se a ohlédla se za bránu, kde měl stát kůň. Byl pryč.
„Zná cestu domů," pronesl Blaze a přitom si nasadil kapuci.
„To půjdeme tím lesem pěšky?" vystrašeně jsem na něj koukla. O Démonské říši se říkalo lecos, ale žádný z příběhů nekončil dobře.
„Přirozeně. Chtěl jsem letět, ale jelikož jsi první anděl, co nelítá a já ho potkal, tak musíme. Poděkuj si sama," zasmál se a vydal se směrem k lesu. Kráčel pomalu, ale jistě a snažil se vypadat nebojácně. Moc dobře jsem věděla, že ho ale něco trápí. Vydala jsem se pomalu za ním.
„Jak víš, že jsem anděl? Mám zakrytá křídla," vyslovila jsem po minutách ticha, kdy jsme oba dávali velký pozor.
„I u nás se šíří zprávy. A i my víme, že se měl princ vdávat. Soudím podle tvých šatů. To je první možnost. Druhá je, že si první démon, co se vdával v bílým," a dál pokračoval. Občas se rozhlídnul po lese nebo se otočil. Děsil mě.
„No jo, máš pravdu. Vy démoni nemáte svatby v bílé? U nás to má sice jen královská rodina, ale přece," řekla jsem trochu přátelsky. Lepší s ním být za dobře, než aby mě nenáviděl ještě víc.
„Ne. U nás se nosí černá. A to je rozdíl mezi námi. Vy si myslíte, že jste něco víc, tak se lišíte i od svých lidí. U nás je prostě černá všech," zavrčel nepřátelsky. To se mi moc nepovedlo.
„To my ale neděláme! My jen... prostě je to tradice. To, že vy žádné nemáte není náš problém," přesto, že jsem to chtěla říct stejně urážlivě jako on, tak jsem zněla spíš jako ustrašený králíček.
„Buď ticho," zavrčel.
„Nemusíš být tak zlý!" vykřikla jsem na něho.
„Myslím to vážně, buď ticho," sykl, chytil mě za ruku a vtáhnul do křoví. Nebýt krvavých stop na mých šatech, docela bych zapadla do bílé krajiny sněhu.
„Co se děje?" zašeptala jsem potichu.
„Musíš slíbit, že nebudeš vyvádět. Nekoukej se," zašeptal vážně.
„Proč?!"
„Tak... se koukej," on sám se snažil víc skrčit a otočil se. Já ovšem byla na tolik hloupá a zvědavá, že jsem se musela koukat. Najednou cestu osvítila světla z pochodní a já uslyšela těžký dusot koní. Po chvíli jsem ty krásné bytosti i spatřila. To, co na nich sedělo mě tak už moc nepotěšilo.
„Myslím, že už jsme dost daleko," pronesl jakýsi démon v černé uniformě vojáka. Trošku mě zdědilo, že za sebou táhli pár andělů s pytlem na hlavně. Asi čtyři démoni seskočili a šli se porozhlédnout. Jeden došel až k nám a já měla pocit, že nás brzo odhalí. Podívala jsem se na Blaze, který už v ruce svítal rukojeť dýky. Bohové chraňte mě... nás!
„Xandre! Nikdo tu není. Pusťme se do práce," pronesl pravděpodobně jejich velitel. Pak přešli ke svázaným andělům, sundali jim pytle z hlav.
„Za to, co jste udělali chcípnete!" vykřikl velitel a plivl na anděla, kterého jsem poznala. Byl to Bell, bratranec Rianse.
„Musíme něco udělat," zašeptala jsem směrem k Blazovi. Ten jen tiše ležel ve sněhu a čekal, až odjedou.
„Musíme!" vykřikla jsem na něj potichu. Ani to s ním nehlo. „Tak zvedni zadek a udělej něco sama, paní chytrá!" to se mi v hlavě začal vysmívat hlásek. Pro jednou jsem se ho rozhodla ignorovat. Ale měl pravdu. Blaze proti svým nepůjde, i když se před nimi skrýval. A jít prakticky jeden proti čtyřem s pouhou dýkou by byl čirý nesmysl. A tak jsem se rozhodla, že jim asi není pomoci.
„Máte šanci se zachránit. Stačí jen mluvit," řekl další z démonů. Bell ale vypadal, že to nemá v plánu. Je to pravý anděl! Přece se nebude podmiňovat nějakému špinavému démonovi. „Přesně tak, jako to teď děláš ty," vyprskl hlásek a já ho stále ignorovala. Proč má stále pravdu?!
„Tvoje chyba," prohlásil velitel, roztáhl křídla a jedním ladným pohybem škubl Bellovým krkem. Zlověstné zlomení páteře provázené křupnutím bylo slyšet po celém lese. Další démoni následovali svého vůdce a také škubli. Já cítila, jak se mi žluč pomalu zvedá do krku. Oči mě začali pálit a jediné, co jsem chtěla dělat bylo křičet. Blaze si mě přitáhl a dal mi ruku na pusu. Snažil se nás chránit. Pak démoni odjeli a on si stoupl.
„Znala jsem je!" vzlykala jsem a cítila, jak mi hrůza protíná celé tělo. V další sekundě jsem to už nevydržela a začala jsem zvracet. Blazovi to ovšem bylo jedno. Radši přešel k mrtvým a sledoval je.
„Hlavně je nesežer. To už bych totiž nezvládla," utřela jsem si pusu a pomalu se k němu vydala. On se jen srdečně zasmál a šel blíž ke mě.
„Tady máš," podal mi dýku s vyrytým erbem královské rodiny. Hned jsem si vzpomněla na Rianse a bodlo mě u srdce, jako bych si tam dýku sama píchla.
„Budeš jí potřebovat," vydechl Blaze a vydal se dál na cestu. Ještě chvíli jsem stála u těl a modlila se za ně.
„Dělej už! Nehodlám tu ještě zápasit se zvěří," vyštěkl Blaze a v tom se ozvalo vytí vlků. Jak dramatické. Ovšem dostatečně, abych se za ním rozeběhla a držela se ho. Po pár dalších minutách jsme se dostali do malinkaté vesničky.
„Vítej v Brönku," usmál se a vydal se dál.

********************************************
Tato kapitola je věnována a expresně psána pro kacabarahisa . Moc děkuju, mám tě ráda!        ❤️❤️❤️