Wings and arrows

6.

„Nebude trošku nápadný, když se tady budu procházet?" zeptala jsem se ho a podívala se na své šaty. Radši jsem ani nechtěla vědět, jak vypadám.
„Mám plán, samozřejmě. Jenom si musíme pospíšit," a s těmi slovy se vydal do malinké hospůdky, která nesla název „U havrana". Jak originální. Musela jsem se nad tím uchechtnout. Každopádně jsem se vydala za ním. Měla jsem sevřené břicho. Co když mě poznají a napadnou? Už nikdy bych neviděla Rianse, Minu a ani mámu. Zase mi začalo být smutno, ale před Blazem jsem nechtěla zase spustit brek. Budu potřebovat svůj čas.
„Vie? Tak kde jsi?" zabručel a já pospíšila do kroku. V letních lodičkách se prostě moc dobře nechodí. V lese to byla naprostá hrůza.
„Nikdo mi neříká Vie," podotkla jsem.
„Viella je trapný, El byl můj pes. Ještě ti můžu říkat čůzo, ale to asi nechceš, co?" vyprskl.
„Nejsem žádná... čůza! Jak se vůbec opovažuješ?! Vůbec mě neznáš a nadáváš mi!" kdybych byla doma, pravděpodobně bych se otočila a důstojně odkráčela pryč. Jenže tady jsem neměla kam, takže mi nezbývalo nic jiného, než na něj jen naštvaně koukat. On se ale začal smát. To mě vytočilo ještě víc.
„Jak-," chtěla jsem začít řvát, ale překryl mi ústa dlaní. Byl v klidu a já se po chvilce taky trošku uklidnila. Stejně mu to ale neodpustím.
„Tak hlavně jsem si dělal srandu," protočil očima.
„A Vie se mi nezdá tak hrozný,"
„Já neřekla, že to je hrozný," bránila jsem se.
„Tak jsi neměla nahodit ten snobskej tón. Nikdo mi Vie neříká. Poserte se ze mě," opakoval po mně. Chtěla jsem znovu začít řvát, už jen kvůli tomu, že to nebyla pravda. Jenže jeho asi jen bavilo si ze mě dělat srandu, takže jsem jen polkla.
„Můžeme jít už dovnitř? Docela mrznu," snažila jsem se nahodit přátelský tón a on kývl. Krize alespoň pro chvíli zažehnána.
Když jsme vešli, tak v hospodě nikdo nebyl. Bylo buď hodně pozdě večer a nebo hodně brzo ráno. Každopádně nebyla nijak zajištěná, takže tu majitel musel ještě být.
„Nikdo tu není. Neboj," usmál se a začal v krbu rozdělávat oheň.
„Jak to, že ne?" posadila jsem se na dřevěnou lavici co nejblíž ke krbu.
„Protože majitel odjel za příbuznými a já to hlídám," s touhle větou konečně rozdělal oheň a já teprve teď pořádně ucítila, jaká mi je zima.

„Třeba tu pro tebe něco bude," nadhodil po několika desítkách minutách ticha. Pořád jsem koukala do ohně a přemýšlela, co všechno se stalo. Měla jsem mít pohádkovou svatbu a krásnou oslavu. Celá říše měla získat novou princeznu- mě. Teď bych spokojeně spala přitulená ke svému manželovi. Pomalu mi začaly stékat slzy a jeho slova jsem úplně ignorovala.
„Ale no tak, nebreč," a já brečela dál. Možná proto ke mně přišel a objal. V tu chvíli mi to bylo jedno. Potřebovala jsem někoho obejmout a brečet, jen brečet. Přitáhl si mě a já mu dala ruce za krk. Určitě v tom nebylo nic víc, než útěcha.
Možná to bylo tím teplem, jeho teplé hrudi a nebo mou unaveností, ale usnula jsem mu v náruči.