Wings and arrows

3.

„El?" to bylo první, co jsem slyšela.„Vstáváme?" pokračovala dal Mina lehkým hlasem.
„Už je čas?" pronesla jsem potichu. Ještě se mi nechtělo vstávat. Zdál se mi krásným sen, jak jsem byla v náručí muže... pravděpodobně Rianse.
„Musíš se připravit," řekla znova a já pomalu otevřela oči. Můj první pohled mířil k oknu, abych zkontrolovala počasí. Cítila jsem lehký vánek, typický pro letní rána. Obloha byla modrá a moji milí ptáčci již zpívali. Nádherný den.
Jako první mě čekala vana, do které služebné daly květy barevných květin. Poté jsem se nasnídala. Spoustu lehkého ovoce s medem.
„Vyspala jsi se do růžova?" zeptala se Mina při česání vlasů.
„Ach ano. Spala jsem jako mimčo," usmála jsem se na ní a sledovala jsem svůj odraz v zrcadle.
„To je dobře," kývla na mě a dál se věnovala mým křídlům. Později přišly další ženy, které se staraly o různě věci. Line mi udělala účes, do kterého nakonec nasadila krásnou korunku a do zbytku účesu se zapletly perličky. Poté mě služebné namazali voňavými oleji. Nakonec přišla Delle, která mi pomohla do šatů a ještě mi poupravila křídla, aby se tolik nečepýřily. Nakonec jsem si vzala boty, šperky a řetízek, co mi dala matka. Koukla jsem se do zrcadla a zamrkala jsem, abych zaplašila slzy. Cítila jsem se tak krásná.

„Mami?" zašeptala jsem pomalu, když už jsme čekaly, než půjdu k oltáři.
„Máš strach?" zeptala se a koukla na mě mateřským pohledem, který jsem u ní už moc neviděla.
„Ne, samozřejmě, že ne. Jenom... poznala jsi hned, že je táta tvá pravá láska?" koukla jsem na ní. Nikdy jsme se o tátovi moc nebavily, protože zemřel v boji a my ani neměly jak pohřbít tělo. Bylo to bolestivé.
„Samozřejmě," kývla a poté se rozezněla hudba fléten, což byl signál, že můžeme jít.
Kráčely jsme pomalu. Hleděly na nás stovky očí, ale můj pohled směřoval jen k Riansovi, který stál přímo uprostřed oltáře v krásném bílém obleku, byl ozdoben vojenskými vyznamenáními. Vypadal tak dobře. Po chvilce jsme konečně došly až k němu.
„Vážená královská rodino, vážení přítomní. Dnes jsme se tu sešli, aby Bohové mohli požehnat lásku našeho následníka trůnu a dcery naší říše," začal kněz. Poté recitoval naší starou řečí báj ze vzácného svitku. Této řeči dnes už nikdo moc nerozumí.
„Teď se vás táži, princi Riansi z Attheli. Berete si dobrovolně tuto ženu, Viellu z Bharatu?"
„Ano, beru," prohlásil Rians klidně a nahlas.
„A teď se táži vás, Viello z Bharatu. Bereš si dobrovolně prince Rianse z Attheli?" kněz Lollf mi podal otázku a já byla připravena odpovědět.
„A-," než jsem stačila doříct ano, tak knězovi proletěl šíp okem a mé bělostné šaty byly potřísněny krví. Z mého hrdla se okamžitě vydral děsivý křik. Pohlédla jsem na Rianse, kterého zrovna táhla stráž pryč odemě. Stála jsem jako zmražená na místě a sledovala jsem, jak několik dalších osob padá k zemi. Svou matku, Minu a ani královskou rodinu jsem neviděla.
     „Musíš jít!" zařval na mě hlas v mé hlavě a já jsem konečně pohla svýma nohama. Na nebi jsem spatřila jak bílá, tak i černá křídla a já byla svědkem hrozného boje. „Démoni," zašeptala jsem a konečně jsem se zmohla utíkat.
Dostala jsem se až do zahrad, kde jsem narazila na bývalého velitele stráže Brona. Zděšeně na mě hleděl, možná proto, že jsem byla venku.
„Musíme jít," zavelel mi. Nehodlala jsem mu odporovat. Byl to jeden z těch lidí, kterého si každý váží.
Při zběsilém běhu na mě zahulákal.
„Můžete letět?" zeptal se.
„Ne. Já neumím, protože-" jen kývl. Asi mu to nepřišlo podstatné a já byla vlastně ráda.
Po několika minutách už jsem nemohla. Navíc běh na podpatcích nebyl zrovna pohodlný. Bron to pravděpodobně tušil, protože jsme brzy doběhli až ke stájím, kde ustrojil dva koně. Během toho mi podal plášť, který našel i pro sebe. Ale na co pláště, když je nejmíň 28°C?
„Proč ty pláště?" zeptala jsem se, ale Bron neodpovídal. Jen jsme oba nasedli na koně a můj sledoval Brona. Když jsme byli dost daleko od zámku, tak mi začaly teprve téct slzy. Jeli jsme dost pomalu na to, abych dokázala přemýšlet. Teď mi došlo, že vůbec nevím, co je s Riansem. Proč mě nevzal sebou? Proč mě nikdo nešel chránit? A proč sakra jedeme od zámku tak daleko?!

     Po dalších minutách cesty už jsem dostala strach a vykřikla jsem.
„Brone! Proč jedeme pryč?" vyštěkla jsem na něj.
„Myslíte snad, že je to bezpečné?" zeptal se.
„Samozřejmě. Rianse určitě vzali někam do bezpečného úkrytu," určitě ho tam vzali, i krále a královnu.
„Tak proč vás tam nevzali taky?" zeptal se otráveně.
„To taky nevím," přiznala jsem.
„Bude nejlepší, když se budeme držet plánu," pronesl záhadně.
„Jakého plánu?" vyštěkla jsem. Neodpovídal. „Tak jakého?!" zařvala jsem. Stále mlčel.
„Neměla by jsi mu věřit," pronesl pochybovačně hlas. „Já vím," odpověděla jsem a snažila se vymyslet, jak se dostat z této situace. Bron ale během pár minut zastavil a pohlédl na mě.
„Musíte pokračovat sama," pronesl vážně a pohlédl na nebe, kam jsem také vzhlédla a spatřila, jak nad námi krouží černá křídla. „Démoni," zašeptala jsem do ticha.
„Jeďte pořád podél řeky, až se dostanete ke hranicím,"
„Ke hranicím?"
„Ano, ke hranicím. Zakryjte si křídla, neříkejte jméno a buďte opatrná," vysvětloval vážně.
„Ale proč mám jít sama?" vážně jsem na něj koukla. On stále koukal na nebe.
„Protože se musím zbavit těhle otrapů,"
„Ale co budu dělat na hranici? Vždyť jich tam je ještě víc!" teď už na mě padal stres a strach.
„Mám tam spojence. Všechno ti vysvětlí. Teď jeď!" S těmito slovy švihnul mého koně do zadku a on se zběsile vydal dopředu. Doufala jsem, že bude Bron v pořádku. Jak je ale možné, že tam někdo čeká?

Po dlouhých minutách, pravděpodobně hodinách, se začalo stmívat. Nechápala jsem to. Svatba začínala přesně v poledne a hranice od zámku neměly být tak daleko. V létě by v tuto dobu mělo být ještě světlo. Ba co víc, začala být zima. Když už vysvitl měsíc, tak už jsem měla pevně zapnutý plášť a konečně jsem pochopila tu změnu. Za hraniční bránou totiž panovala zima. Lehce tam padal sníh. Za bránou stála osoba ve velkém plášti.