Wings and arrows

2.

     Po celých hodinách učení jsem si nebyla jistá, jestli chci Rianse stále překvapit. Byla jsem pěkně unavená. Možná přijde sám. „To se ale nestane," řekl pro mě známý hlásek v mé hlavě. „Buď ticho!" okřikla jsem ho a doufala, že nemá pravdu. Přesto jsem se mu za čas naučila věřit, i když to bylo zvláštní. Jediný, kdo o něm věděl byl můj otec. Byl plný pochopení. Vykládat, že mám tajemný, mužný hlas v hlavě by asi nebylo nejlepší. Neřekla jsem to dokonce ani Mině. Jen pro jistotu.
    Nakonec jsem Rianse potkala cestou do své komnaty. Jen když jsem zahlídla jeho černé vlasy, které mu lehce splývaly u uší jsem začala cítit motýlky v břiše. Jeho majestátní křídla byla tak velká a hezká, že jsem nemohla jinak, než si nad nimi povzdechnout. Rians je dokonalý. Dokonalý anděl, jehož srdce patří jen mně a mé zas patří jemu.
„Riansi!" rozeběhla jsem se za ním. Pevně mě objal.
„Jak jdou přípravy?" zeptal se unaveně. Určitě měl perný den. Už jenom kvůli těm hnusným démonům.
„Skvěle. Tak moc se těším. Už jen den a jsme svoji," vydechla jsem.
„Jo. A pak nás už nic nerozdělí," zasmál se svým dokonalým, lehkým smíchem a dal mi pusu na nos. Pak se odtáhl.
„Už musím jít, El," řekl potichu. Já ho jen ještě jednou pevně objala a pak ho nechala odejít.
Když jsem si lehla, tak jsem téměř hned usnula. Poslední, co si pamatuji před spánkem jsou lehká černá pírka, která na mne padala. Mám to ale divné představy.

     Ráno jsem se probudila díky krásnému zpěvu ptáků. Pak mě přišly komorné ustrojit a oblékly mě do krásných, světle zelených šatů.          Po snídani jsem se vydala do Dámského salónu, kde jsem se obvykle setkala s královnou, ale dnes tu nebyla. Čekala jsem, jestli se připojí k mé rozlučce se svobodou, jak by to nazvala Mina. Já bych to spíš nazvala Dnem, než si konečně vezmu muže, jehož miluji. Každopádně jsem nemohla očekávat, že by se připojila. Dokonce ani má matka se nezúčastní, protože to je takové... no nevhodné. Takže čekat od dámy, která srší elegancí a vychováním, že se půjde bavit s mladými neurozenými bylo téměř nemožné. Pořád jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli mě přijala. Ale asi ano, protože jsem se Rianse ptala nejméně 100x a nikdy mi nic nenaznačil.                   
Takže to dnes bude jen o mně, Mině a hlásku, kterému jsem začala říkat Hen.

V čas oběda jsem se sešla s matkou.
„Dobré odpoledne," řekla s neutrálním výrazem.
„Dobré," odpověděla jsem a posadila se k ní ke stolu. Stále jsme obědvaly jenom spolu, ale po svatbě budeme i s naší novou rodinou. Po chvilce přišla služebná, která mi nalila můj oblíbený chlazený čaj z bylin a květin a další zas přinesla jídlo. Během oběda panovalo ticho, na které jsem si snažila zvyknout. Dříve byla máma jiná, plná života. Po otcově smrti se pořád snažila být radostná, ale nebylo to ono. A teď, když se z ní stala vážená paní už byla úplně jiná. Trochu chladná. Ale nedá se říct, že bych jí nechápala. Legendy tvrdí, že Andělé mají jen jednu pravou lásku a máma o tu svou přišla. Co bych dělala já, kdybych přišla o Rianse?
„Co se tak mračíš?" zeptala se matka.
„Jen jsem se zamyslela. To nic," usmála jsem se a pořádně se pustila do svého salátu.
„Víš, jsem na tebe moc hrdá a-," začala má matka. Tuhle větu jsem začala slýchat až po chvíli, kdy jsem jí řekla o Riansovi.
„Díky, mami," kývla jsem na ní a usmála se.
„Nepřerušuj mě. Víš, tvůj otec... moc by si přál tu být. Proto jsem si řekla, že bych ti tohle měla dát," s těmito slovy mi podala malý řetízek s šípem.
„Děkuju. Ale nemusela jsi nic kupovat,"
„To jsem nekupovala. Dal mi to tvůj otec,"
„Mami," zašeptala jsem tiše. Mamka jen kývla a pak se narovnala. Znovu nasadila výraz vážené dámy, ze které jsem upřímně měla trochu strach a dál jsme už jen potichu jedly jídlo.

Zbytek dne utekl jako voda a já čekala v zahradách na Minu. Byla jsem rozhodnutá, že nebudu dělat hlouposti a že odejdu brzo. Zítra nechci být unavená a zničená.
„Tady jsi! Nemohla jsem tě najít," řekla Nina, která byla dost udýchaná. Určitě běžela.
„Nemusela jsi utíkat," uchechtla jsem se.
„Přece na mě budoucí princezna nebude čekat," vypískla a já se usmála.
Ten večer se nestala spousta věcí. Hodně jsme jedly, smály se a tančily. Jak jsem si slíbila, tak jsem udělala a odešla jsem v rozumnou dobu spát.
V posteli jsem opět měla pocit, že na mě padají černá, jemná pírka.
„Zítra začnou muka, víš to, že?"
„Jaká muka? Zítra je má svatba" zavrčela jsem nevrle k hlasu v hlavě.
„No právě," řekl Hen znuděně.
„Mýlíš se, Hene," vydechla jsem klidně. V tomhle pravdu nemá.
„Nejsem žádný Hen, náno,"
„Tak kdo jsi?" odpovědi jsem se už nedočkala.