Wings and arrows

7.

Blaze:
Po minutách, kdy byla přitulená ke mně konečně usnula. Byl jsem překvapenej, že toho zvládla tolik. Čekal jsem, že se takhle zhroutí už v lese. Vzal jsem jí do náruče a přenesl do postele. Nechtěl jsem o ní nějak pečovat, ale nechat jít na studené židli mi přišlo bezcitné. Chtěl jsem jí i sundat ty šaty, které mě nervovali, ale asi by mě zabila. Nemohl jsem udělat nic, ani jí trochu umýt, takže jsem se radši rozhodl jít na lov. Nemůžeme umřít hlady, musíme se dostat do tábora. Ona nemůže umřít. Při největším štěstí chytnu alespoň veverku. Sice jí nechávám nerad samotnou, ale jinak to nejde.

Vie:
Když jsem otevřela oči, tak už bylo světlo. Cítila jsem se mnohem líp, ale pořád jsem se cítila smutná- hlavně kvůli Riansovi. Určitě ho uchránili. Je to jediná naděje naší říše. Chtěla jsem ještě chvilku spát, ale z místnosti, která byla pod tou, kde jsem byla já jsem uslyšela podivné zvuky. Rychle jsem vstala a vzala si první zbraň, co jsem našla. Jelikož toho v místnosti moc nebylo, tak se mou zbraní stal starý hřeben. Kráčela jsem tak pomalu a potichu, jak jen to šlo. Když jsem vešla, tak jsem spatřila podivného týpka v kápi. Víc mě ale vyděsila krev, která byla na podlaze. Co když zavraždil Blaze?! Pomalu jsem k němu přišla a praštila ho hřebenem.
„Do prdele!" zařval a otočil se. Vykulila jsem oči.
„Promiň, Blazi! Já myslela, že jsi... já nevím, vrah nebo tak něco," bylo mi ho strašně líto. Co kdybych ho zabila?
„Bože, ty jsi blbá," vyštěkl a sedl si na židli. Dal si ruku na zraněné místo. Naštěstí tam nebyla krev.
„Ještěže nemáš moc síly," vydechl naštvaně.
„Mrzí mě to, nechtěla jsem ti ublížit,"
„Hm," zabručel.
„Tak co jsem si měla myslet? A co je to za krev," zeptala jsem se.
„Je to z králíka. Musíme jíst," pyšně se usmál a kouknul na zpracované maso na stole.
„Wow," usmála jsem se a šla k němu. Měla jsem strašný hlad.
„Tak co z něj uděláme?" zeptala jsem se nedočkavě a koukla na něj.
„To je jedno, ne? Prostě ho upečem," protočil očima.
„A co k němu? Myslíš, že tu jsou brambory? Přece jenom to je hospoda," sedla jsem si na židli a koukla na něj.
„Možná. Já se po nich kouknu, ty se umyj a převleč," hlavou kývnul k dalšímu stolu, kde leželo oblečení, kbelík s vodou a houbou. Přešla jsem ke stolu a zjistila, že se oblečení skládá z černé košile, černých kalhot, černých bod a i obřího černého pláště. Nedá se říct, že by černá byla zrovna moje barva.
„Nejsem na kalhoty moc zvyklá. U nás je holky moc nenosí," podotkla jsem.
„Tak si je můžeš-," zase chtěl začít řvát. Proto jsem ho přerušila.
„Děkuju," pokrčila jsem rameny a i s věcmi jsem se vydala zpět do místnosti z postelí.

Jako první jsem se pomalu koukla do zrcadla. Účes byl úplně na trosky. Trvalo mi dost času vyndat všechny ozdoby. Vzala jsem do ruky korunku a povzdechla si. Pak jsem jí stačila do kapsy u pláště.
Po celém těle jsem měla škrábance, ani nevím od čeho. Nejspíš od toho, jak mě Blaze hodil do křoví. Tu a tak nějaká ta modřina. Jinak jsem vypadala celkem normálně. Ten spánek mi hodně prospěl. Moje srdce bylo ale pořád rozdrcené. Nestýskalo se mi ani tak po matce. Vlastně jsem si vždycky přála, abych už od ní byla pryč. Zní to tvrdě, ale normálně se se mnou začala bavit, až když jsem poznala Rianse. To po něm se mi tak stýskalo. Jedna zbloudilá kapička slzy mi vytekla z okna. Třeba mi ale Blaze pomůže se dostat zpět k Riansovi. „A proč by to dělal? Nejste kamarádi," vysmíval se hlásek. „To ale neznamená, že se to nedá změnit. Prostě to budu hrát," odpověděla jsem mu. „Uuu, to je zlý," smál se mi. Ale co mi zbývá? Nemůžu tu být věcně. A jako první z toho potřebuju odpovědi. Pak jsem se pomalu oblékla. Musím přiznat, že jsem vypadala jako tvrdačka.
Pomalu jsem sešla dolů. Krev byla pryč a já ucítila vůni jídla. Sedla jsem si ke stolu, kde seděl i Blaze.
„Mám otázky," pronesla jsem vážně.
„Tak se ptej," odpověděl.
„Tak nejprve. Jaký je plán?"