Sněhurka a 7 týdnů spánku {Wolfstar fanfiction}

IV.

Uběhl týden a půl od té události. Sirius nadále ležel na ošetřovně, téměř bez známek života. Jediné co uklidňovalo Remuse, když u něj každý večer seděl a četl mu, byla lehce nadzvedávající se potetovaná hruď.

James byl zrovna na tréninku a Peter šel pro něco k jídlu, protože Remus popravdě poslední dobou na jídlo a spánek moc nedbal. V knihovně sám, když poslal kluky spát, četl různé svazky o jedech. Poppy si totiž nevěděla rady, i když se opravdu snažila.

,,Měl by to být Doušek živé smrti," prohlásila dva dny po Siriusově otrávení, ,,jenže symptomy úplně nesouhlasí a protijed, který jsem mu podala, nezabírá."

Od té chvíle se Remus a oba zbylí Pobertové snažili najít nějaký lektvar podobný Doušku. Jenže žádný zatím nenašli. Ani v Oddělení s omezeným přístupem, kam se vloupali, ukryti pod neviditelným pláštěm. Tam je málem nachytal Filch s tou jeho opelichanou posluhovačkou. 

,,Máme ještě plno knih," snažil se povzbudit morálku Peter, zatímco bezvýsledně pročítali zažloutlé stránky. 

Remus při myšlenkách na jejich marné pátrání dočetl kapitolu.

,,Už musím," řekl Siriusovi. V jedné mudlovské knize četl, že lidé v kómatu jsou velmi vnímaví a pomáhá jim slyšet hlas blízkých. I když věděl, že Sirius není v pravém smyslu v kómatu, přišlo mu to jako dobrý nápad. Zvedl se a odsunul židli stranou.

,,Tak ahoj zítra," usmál se.

Ještě před odchodem políbil Tichošlápkovo horké čelo.

~•~

Další týden a půl uběhl jako voda. 

Remus strnule ležel v posteli, víčka do široka otevřená. Zítra je úplněk a on se cítil vcelku paradoxně pod psa. 

James se snažil dál vést tým k vítězství a Peter zásoboval partu jídlem. I tak každý z nich začal pomalu propadat zoufalství. Knih ubývalo, možností léčby Madam Pomfreyové taky. Zmijozelští překvapivě drželi při sobě, nikdo nic nevěděl, nikdo se nenechal ani výhružkami donutit mluvit.

,,Musíme se snažit dvakrát tolik!" Rozhodně prohlašoval James a Remus i Peter přikyvovali.

Tmou se ozývaly jen zvuky sov, které venku lovily potravu a Červíčkovo chrápání. Vlkodlačí chlapec již nespal, pouze zíral do šera pokoje. 

Nikdy v životě necítil takovou úzkost. Ani při prvním úplňku v Bradavicích, ani když mu kluci řekli, že znají jeho tajemství, ani tehdy, když mu Sirius řekl, že nemůžou být dál přátelé. Později se dozvěděl proč a nakonec s tím musel souhlasit. Jen kamarádi opravdu být nemohli. Teď viníkem úzkosti byl opět Sirius, vlastně neprávem. Chtěl toho, kdo mu to udělal rozdrtit na prach o vysypat do Velkého jezera. Zhluboka se nadechl a pokusil se usnout. Věděl, že se mu to stejně nepodaří.

~•~•~•~•~•~•~•~