Spěšné lásky

Divák

,,Děkuju."

,,Maličkost. Víš, že ti pomůžu vždycky a rád. A ještě k tomu můžu předvést svoje klavírní zkušenosti! Takže vlastně já děkuju tobě."

Pousmála jsem se na něj a pokračovala ve vybalování. Byli jsme v Jazz Tibet Clubu v Olomouci, takovém sympatickém podniku kousek od centra. Znala jsem tohle místo dobře, asi 50 metrů odsud bydlí můj bývalý. Rozešli jsme se nedávno, ne zrovna za nejlepších okolností. To ale nic nemění na tom, že jsme spolu prožili spoustu krásných (ale občas i těžkých) měsíců. Rozcházela jsem se s ním, když jsem ho ještě pořád milovala. No nic.

Napsala jsem jim, jelikož chci zpropagovat svoji hudbu a zkusit si, jaké to je hrát před živým publikem. Vstupné nevybírám, budu ráda, když vůbec někdo přijde. A na pomoc jsem si pozvala Ivana. Bude mě doprovázet na klavír, zatímco já budu zpívat a hrát na kytaru.

,,Alespoň tě pak pozvu na kafe," řekla jsem.

,,V tuhle dobu? Až skončíme, bude tak devět deset hodin. To radši na víno."

,,Víno? Najednou piješ víno?"

,,Po té mojí ostravské zkušenosti s tebou už jo."

Moje velmi dobrá kamarádka Kateřina vznesla před touto událostí jisté obavy. Jako průměrná osmnáctiletá holka sdílím i já veškeré své romantické poznatky s přáteli. Ty obavy se týkaly toho, že bych se Ivanovi mohla líbit trochu víc, než on mně. Asi chápete, kam tím mířím. No a měla taky strach, že tím, že ho požádám o korepetici, mu dám najevo, že ho budu mít ráda nablízku, přitom pravda tkví v tom, že žádného jiného člověka, který by uměl hrát na klavír, neznám. A sama to dělat nechci, pořád bych jenom přebíhala mezi stoličkou u mikrofonu a křídlem a jak se znám, určitě bych něco zmr... pokazila.

Klub to byl velmi sympatický, jak už jsem řekla. U vchodu stály dvě exotické rostliny s velkými zelenými listy. Vypadalo to trochu jako vstup do kasina v Las Vegas. Žádná šatna, chodba, nic, po vstupu jste byli rovnou v hlavním sále (v tomto případě spíš místnosti). Napravo bylo malé pódium, kde vystupovali umělci. Přímo naproti vchodu byl bar a prostor mezi vchodem, barem a pódiem vyplňovaly polstrované židle. Nalevo na stěně byl neonový nápis Jazz Tibet Club. Ten jsem měla před očima po celou dobu vystupování a jeho vinou jsem neviděla do tváře lidí v publiku. Ale nepředbíhejme. Všechny stěny byly černé.

Připadala jsem si trochu jako v americkém filmu. Mladé naivní holce se splní její umělecký sen a z lítosti ji někde nechají vystupovat.

Po celou dobu našeho zkoušení zde byl přítomný i barman, jmenoval se Jakub. Byl to ten typ člověka, o kterém bych při prvním setkání na ulici řekla, že je barman. Nebo trenér v posilce. Černé upnuté tričko, svaly, tetování, oholená hlava i tvář. V ruce žmoulal starý hadr a utíral jím sklenici. Většinou si nás nevšímal, jenom, když se nám zrovna něco nevyvedlo.

,,Snad to nekiksne," vznesla jsem obavy.

,,Neboj, všechno půjde jako po másle," utěšil mě Ivan.

,,Přece jenom je to moje první vystoupení. Může se pokazit cokoliv. Nemám zkušenosti."

,,Všechno bude fajn. Od toho děláme tuhle zkoušku."

Pokračovat s výčtem mých obav nemělo smysl. Já bych se opakovala se svými stížnostmi, on by se opakoval se svými utěšujícími větami, jen lehce jinak formulovanými.

,,Máš recht, bude to v pohodě. Za hodinu se otvírá. Tak naposledy."

,,Ty písničky, cos' vybrala, jsou fakt pecka. Budou se jim líbit."

No jo, písničky. Vybrala jsem čtyři svoje a tři od jiných umělců. Zejména tedy Taylor Swift, co budu komu nalhávat. Byly to Let Her Go, Daylight a Lover. Dokonalá trojice na závěr.

Po zkoušce a chvíli před otevřením jsem šla do zákulisí. Byla tam miniaturní šatna se zrcadlem, tak jsem se před ním nalíčila, zkusila si nějaké pózy, usoudila, že jsem trapná a přestala zkoušet pózy, protože mi došlo, že většinu času budu s kytarou stejně sedět.

Bylo to tady. Hlasy prvních příchozích. Takže fakt někdo přišel! To je nádhera. Nemohla jsem si pomoct, na tváři se mi objevil úsměv od ucha k uchu. Mou vnitřní euforii přerušil Ivan, který, také s úsměvem, přišel do ,,mojí šatny" a řekl, že je čas jít.

Přišla jsem na pódium. V hledišti sedělo několik lidí. Vinou neonu jsem ale nic neviděla. Byly to nejasné obrysy siluet, jenom Jakub vypadal zřetelně, protože poletoval mezi stoly a roznášel pití. Cítila jsem se jako královna. Ne, cítila jsem se jako bohyně. Stála jsem kousek výš nad hlavami ostatních a na všechno dohlížela z vrchu. Usmívala jsem se křečovitě, ale ne z nutnosti, prostě jsem měla radost. Uvedla jsem se pár slovy. Uvedla jsem i Ivana, ale až na poslední chvíli, bývala bych na něj byla zapomněla.

Večer šel dobře. Lidi dokonce tleskali! Ale že by mě napjatě poslouchali a hltali každé moje slovo by se říct nedalo. Během mého vystoupení konverzovali, koukali se do mobilů, nebo stáli u baru a jejich zraky mne nebyly hodny. Asi. Přesto mě to neomrzelo a dál jsem sršela energií a euforií. Byla jimi zaplavena celá místnost, šlo to cítit. Měla jsem husí kůži.

Ivan do toho dal taky všechno, bylo poznat, že se poctivě připravoval. Neudělal ani jednu chybu a užíval si to. Měla jsem z něj radost. Pak mi ale hlavou hned problesklo, při zpívání mé první převzaté písně (tedy Let Her Go), že pak bude vyžadovat mou společnost i na nějakém soukromějším místě. Mám se na něco vymluvit? Únava, nevolnost, špatná nálada? Jak bych asi mohla jevit příznaky jakéhokoliv z těchto pocitů, když právě teď svítím jako slunce a mám energie na rozdávání? Nebo mám s ním prostě jít na dvě deci a strávit s ním pár desítek minut?

Když jsem zpívala předposlední písničku, Daylight, fialový neon naproti mně začal problikávat. Jakub se snažil situaci řešit. Několikrát odběhl do kumbálu, jehož vstupních dveří napravo od neonu jsem si do této chvíle nevšimla. Když zůstávala situace stejná, vyběhl zase z komůrky a pohyboval různými kabely, které od nápisu vedly. Ale ani to se nezdálo jako přínosné.

Poslední píseň. Lover. Ivan se na mě během této písně díval víc, než je obvyklé. Usmíval se. Viděla jsem jej, jelikož křídlo bylo napravo ode mě, takže stačilo otočit hlavu o 90 stupňů a měla jsem Ivanovu tvář viditelnou jako na zlatém podnose.

Proč na mě tak kouká? Snad ... Ale ne.

Pokud písničku Lover znáte, víte taky, jak zní její refrén. To vám v porozumění tomuto příběhu vcelku pomůže.

Asi v polovině refrénu Jakub svůj boj s neonem vzdal a prostě jej vypojil. Najednou mě oslňovalo něco jiného. Nebyl to fialový neon, ani Ivanova tvář, ale pohledy lidí z publika. Konečně jsem se poprvé mohla v tento večer podívat lidem do tváře. Vskutku vidět, jak moje - tedy naše představení vnímají.

,,You're my, my, my, my ..." zaznívalo z mých úst. Oči mi pomalu pluly z jednoho konce místnosti na druhý. Až můj zrak spočinul na jedné, jedinečné a povědomé tváři, která by se od těch ostatních na první pohled okem cizince nelišila, ale pro mě byla zcela jiná. ,,Lover." Dokončila jsem větu a přitom se dívala do očí této krásné tváři. Muž, jemuž tato tvář patřila, se na mě neusmál. V jeho obličeji nebyl žádný náznak emoce, ostatně jako obvykle. Usrkl si ze sklenice. Možná to udělal proto, že měl zrovna na nápoj chuť, možná, aby zakryl svůj úšklebek.

Byl to on. Jistě, že mohl přijít, bydlí padesát metrů odsud. A přiznám se, že jsem tohle místo nevybrala náhodou. Já jsem chtěla, aby přišel.

A povedlo se to.