Spěšné lásky

Něžnost

Myslím na něj každý den. Už je to víc než měsíc. Viděli jsme se dvakrát a i přesto ve mně zanechal takovou stopu. Je nádherný, zbožňuju ho. Vypadá skvěle. Jeho vysoká postava, modro-šedé oči, dokonalý úsměv, hebké prsty. Proč jsem se toho všeho dobrovolně vzdala?

Když jsem u něj byla, bylo to 2. února tento rok, byla jsem trochu nervózní. Než jsme tuto nervozitu překonali, neměli jsme moc společných témat, o kterých bychom mohli mluvit. Vařili jsme z vody - to je první důvod. Mohli jsme si snad jen okrajově povídat o medicíně, protože více než okrajově jí nerozumím. Už si ani nevzpomínám, o čem všem jsme mluvili.

Ale ten jeho humor, panečku. Přesně takový, jaký mám ráda. Štiplavý až perverzní. Využívá situace. A ty jeho pohledy ... Jak krásné je koukat se do očí někomu, ke komu chováte určité sympatie a vidíte, že se kouká zpátky na vás? Jak krásné je vidět, že pro toho člověka teď na světě neexistuje nic jiného - jenom vaše oči? A co teprve jemné projevy náklonnosti. Když se posadí vedle vás za nějakou lacinou záminkou, když se ,,omylem" dotkne vaší ruky při podávání telefonu, když vás povzbuzuje v expresivitě vašeho těla (představte si pod tím cokoliv).

Čtete z jeho medicínských knih o otorhinolaryngologii a on se na vás při tom dívá a hladí vás po stehně. Čeká, až dočtete a budete se věnovat jemu. Vy to víte, ale nepřestáváte číst. Ptáte se na různé lékařské termíny, načež se on zvedne z postele do sedu, přes rameno vám nahlédne do knihy a termín vám jasně vysvětlí. Když pozná, že jste jeho výklad pochopili, opět si lehne a zase vás začne hladit. Ještě chvíli čtete, ale pak už se taky neudržíte. Lehnete si vedle něj, pochválíte mu voňavé povlečení. Přitulíte se k sobě a celou noc už se nerozdělíte. Vyměníte si pár vět, sdílíte pocit, že vám tohle moc chybělo.

Nechce vás políbit. Zeptáte se proč, on se bojí, že se do něj zamilujete. Ach, kdybyste mu jen mohli říct, že na tyto obavy už je pozdě. Přestože nemáte za běžných okolností o čem mluvit, jeho šarm a charisma vás dočista oslnilo a vy si nepřejete být nikde jinde ani s nikým jiným. Na nic jiného nemyslíte. Vy dva k sobě patříte.

Očekávali jste víc, ale tohle naprosto stačilo. Jedna noc, během které nedošlo k bližšímu fyzickému kontaktu než k objímání. Máte pocit, že za neuskutečněním bližšího fyzického projevu stojí jeho odpor k vašemu tělu. Proč by se s vámi ale jinak tulil? Proč by se vás dotýkal? Proč by vás nechal, abyste položili hlavu na jeho hruď a mačkali mu šedo-modré bavlněné tričko? Proč by vás nechal hladit jej po zádech? Krku? Nohách? Vlasech? Proč by na sebe přitahoval vaši nohu, abyste si byli blíž, aby se cítil v bezpečí a co nejvíce propleten s vaším tělem? Ale především - proč by vás nechával přespat?

Ráno odcházíte v rozpacích, v podobné situaci jste nikdy nebyli. Jak se zachovat? Co nejdříve zmizet. Odmítnout kávu, čaj i jakoukoliv jinou snídani a vyrazit na vlak. On se musí chystat do práce. Během noci netoužíte po ničem jiném než ho políbit. Odhodláváte se, ale máte dojem, že by se váš čin nesetkal s přívětivostí.

Odjíždíte plni dojmů. Nemůžete si pomoct, ale usmíváte se. Přiznáváte si, že i když v podstatě k ničemu nedošlo, pro vás to znamenalo mnoho. Byla to nejkrásnější noc vašeho života. S takovou něhou jste se ještě nesetkali. Tak trochu tušíte, že tohle bylo poprvé a naposledy.

Nepíše vám, na vaše zprávy odpovídá sporadicky. Jste smutní, máte pocit, že vás přehlíží a nechce vás. Se vším se mu svěřujete, on to přijímá s pochopením, ale také jistým odstupem. Víte, že tohle nedopadne dobře, i když on za to nemůže. Potřebujete od něj víc, než je ochoten vám dát.

Tak to jednoho dne ukončíte. Řeknete mu, že se vám nelíbí, že vás takto ignoruje, když vy čekáte u telefonu a dychtivě vyhlížíte další zprávu. On se omluví, že se takto choval a popřeje vám hodně štěstí. Vy mu také.

Nastává doba otázek. Ptáte se sami sebe, jestli si na vás ještě někdy vzpomene. Jestli se mu třeba taky stýská nebo jestli ten večer bral pouze jako to, co to bylo. Nic navíc, jako to berete vy.

Zůstaly vám vzpomínky. Prakticky denně na něj myslíte. Víte, že by to nefungovalo, zážitky z tehdejší noci nejsou něco, co by mohlo udržet vztah. Ale pořád se sami sebe ptáte, zda jste udělali dobře. On vám přece nic neudělal. Neublížil vám.

Nemusel vám ublížit, abyste měli důvod odejít. Věděli jste, že pokud byste pokračovali v tomto módu, dost rychle by to zamávalo s vaším duševním zdravím. S odstupem času na to pohlížíte tak, že byste to ustáli, ale teď už jste uzdravení. Teď už neprožíváte ty pocity nejistoty, lásky, úzkosti a vášně v jednom. Tehdy to bylo jiné. Nemohl za to on, nemohli jste za to ani vy. On je prostě takový, vy jste prostě takoví.

To, že vás mrzí, že to skončilo, je v pořádku. Není to vlastně krásné mít takové vzpomínky, ke kterým se můžete kdykoliv vrátit? Není krásné věci ukončit v tom nejlepším než se zakalí hádkami a sobectvím?

Tak to nevydrželo. To ale neznamená, že to nebylo krásné.