Spěšné lásky

Dýmka

Občas v noci cítím zpod mých oken vůni tabáku do dýmky. Vždy mi to připomene léto. Věci tehdy byly úplně jiné. Sedávala jsem s Ním na balkóně. Bylo teplo, povídali jsme si, u toho popíjeli víno. Moc mě naše filozofické debaty bavily, ač jsme měli častokrát jiný názor. Ale v tom byla ta krása - poslouchat a rozšiřovat si obzory.

Jednou nebo dvakrát jsem si taky zkusila potáhnout. Bylo to dost silné. Měla jsem však ráda vůni vanilkového tabáku, která se pak linula vzduchem. Až teď mi dochází, jak romantické ty chvíle byly. Nebo tak romantické nebyly a moje mysl si ty okamžiky dotvořila k obrazu svému.

No nebylo to krásné? V tu chvíli nebylo co řešit. Seděla jsem tam, na umělém trávníku, na ploše jeden krát dva metry. On seděl většinou na stoličce a operoval s dýmkou. Líbilo se mi, jak byl rozvážný. Než něco řekl, zamyslel se. Častokrát jsem měla příležitost ke sdílení svého názoru já, jelikož dlouho potahoval. Kouření dýmky zabralo mnohem více času, než kouření cigarety.

Taky mi dlouho trvalo, než jsem s tím byla v pohodě. Jasně, taky jsem měla období ve svém životě, kdy mi kouření připadalo hodně cool a kouřila vlastně všechna děcka u nás ve třídě, ale tam to končilo. Nikdy mi to nechutnalo tak, že bych si řekla, že nutně potřebuji cigaretu. Tedy za střízliva ne.

Kdykoliv tedy ucítím vůni vanilkového tabáku, co mi jako první vytane na mysli? On, jak má nohu přes nohu, diplomaticky tahá kouř z dýmky a povídá si se mnou. Chybělo mi něco? V tu chvíli snad ani ne. Nebo si na to jenom nevzpomínám.