Spěšné lásky

Gesto lásky

Jsem žena vytříbených gest. Obdivuji malá i velká gesta. Protože proč ne? Gesto bylo vždy něco, čím mi byla dokazována láska.

Jednu dobu jsem věřila všemu, co kdo řekl. I když mi přátelé říkali, že snad nemohu myslet vážně důvěru ve výroky jistých lidí, myslela jsem si, že přece každý máme svou vlastní pravdu, které věříme. Není tomu tak? Není potřeba respektovat všechny pravdy všech lidí?

Když jsem ale poznala, že se slova stávají mým nepřítelem, protože je lidé používají jen ve svůj prospěch a vůbec nectí mou teorii vlastní pravdy, přestala jsem se o ně zajímat. Z extrému, kdy jsem věřila všemu, jsem se dostala na opačný pól, kdy jsem pochybovala o všem. René Descartes by ze mne měl jistě radost.

Začala jsem se řídit novou teorií, a to tou, že mluvit umí i malé dítě. Říci vám může kdokoli cokoli, i když vůbec nemá v plánu svá slova převést v činy. Mohla bych vám tady a teď slíbit, že za určitý obnos peněz pro vás vykonám nějakou službu, aniž bych kdy přemýšlela nad jejím uskutečněním. Vy byste tomu však věřili a očekávali ji ode mne. Jak byste k tomu přišli? I kdybych vás neobrala o peníze, neprohloubila by vám moje drzost nedůvěru v lidstvo?

Proto jsem začala obdivovat gesta. Nikdo pro mne nikdy příliš velká gesta nedělal, snad ani ta malá. Znala jsem je jenom z filmů, kdy se mladík objeví na prahu domu ženy, kterou bezvýhradně miluje, a nedokáže si představit život bez ní. Scénu samozřejmě doprovází slejvák, pořád je však dost teplo na to, aby mohl mít hlavní hrdina pouze triko nebo přiléhavou košili a dychtivé slečny mého věku mohly pozorovat dešťové kapky smáčející jeho svršek a odhalení jeho perfektně vypracovaných svalů.

Ach ano, filmy mi zkazily představu o romantice. Je totiž velmi malá pravděpodobnost, že se mi něco podobného v životě stane. Kór v dnešní době. Nikdo nepůjde jen kvůli mne ven, prosit mě na práh o odpuštění. Když už by chtěl muž vyjádřit nějakou lítost nad svým jednáním, spíše mi pošle samolepku na Messenger.

Já mám za sebou také pár gest. Většinou malých, jedno bylo i velké. Už jen tím, že jsem v té době měla ztížený zdravotní stav vlivem pohmožděného vazu v koleni. Ale ani ten mi nezabránil, abych se se svou ortézou a berlemi vydala za láskou svého života (za kterou jsem považovala svého tehdejšího muže - teď už vím, že láskou mého života nebyl), jen abych s ním mohla být v nejtěžších časech našeho vztahu. Jela jsem dvě hodiny vlakem. Dvě hodiny plné nejistoty a nesoustředěnosti. A také bolesti, zranění bylo tři dny čerstvé. To, co se dělo pak, už do této povídky nepatří, snad o tom napíšu jinou.

Ale ta malá gesta jsou stejně nejkrásnější. Mnohem radši, než otevřít dveře klečícímu chlapci v dešti, bych byla, kdyby si ten chlapec pamatoval detaily o mé osobnosti. Oblíbená barva, květina a film jsou banální, to jsou otázky, které si klademe na ,,zkušebním pohovoru" (jak ráda nazývám první schůzku). Spíše jde o ty nenápadné detaily prohozené jen tak mezi řečí. Možná, že více než na nich, mi záleží na tom, zda mne osoba vůbec poslouchá.

Činy budou, tedy pro mne, už navždy nadřazené slovům. Když jsem věřila frázím, bylo mi mnohokrát ublíženo, protože jsem byla zaslepená růžovou vidinou dokonalé budoucnosti bez opakujících se chyb. Dnes jsem se dobrovolně vzdala růžové vidiny (ač to odevzdání také bolí - ale mnohem méně), aby mi pak nebylo ubližováno.

Až vám tedy někdo bude říkat, jak bezmezně a nepodmíněně vás miluje, věřte tomu o něco méně. Alespoň do té doby, než se tato láska skutečně projeví.