Stop Buling Me/Please 2

Hrdina na vlastní pěst

Peter cítil jak mu imaginární nůž v jeho srdci, zajíždí ještě hlouběji. „Já vím, jen mne to napadlo“ mavl nad tím rukou, ale stejně mu to nedalo. „Jdi za Happym, ještě to tu obejdu, zda tu někdo není, či něco“ vyšel z pokoje a opět se objevil ve složité křižovatce. Nevěděl kam dřív. Okem viděl Beda, stouoajícího po schodech za Happym a Starkem. Otevřel jedny dveře a baterkou do nich posvítil.

„No taaak“ skoro si už trhal vlasy. Možná měl až moc velkou fantasii. „Petere, už se probuď!!!?“ křikl. Nemohl dál, už nemohl. Prstem naposled přejel po zdi a odešel po schodech nahoru.

„Tak co?“ ptal se ho Happy, jen jak uviděl hnědé kadeře jeho vlasů. Záporně kroutil halvou a jeho pohled směřoval k zemi. „Můžeme už jít“ zeptal se Happyho Peter. Happy mu otevřel dveře. Mysterio byl zabezoečen a Ned s Tonym seděli na zadních sedadel v letadle a spali. Museli být po tom všem unavení a Peter si sedl k přednímu sedadlu. Byl u okna a pozoroval zdalující se zem. Jeho vzroné pole zahltila blankytná modř nebe.

Tíhu, kterou měl a má pořád, naučil se ji během okamžiku zkrotit. Nemohl si ji dovolot, už se z tohi před tím vyhrabal, ale ta naděje, kterou měl, byla tu tam. „Jak se ti vede maldej?“ uslyšel za zády. „Dobře pane Starku“ bez otočení si nasadil masku. „Mám práci, měj te se“ houkl, udělal vojenské gesto rukou. „Hej, počkej, čekám tě zítra ve Stark Toweru mladej.“ „Jistě“ a už skočil dolu.

Uběhl den, dva? Kdo by ti počítal, že? Tak si to zpočítáme.... Ten den, kdy letěli domů, nebylo těžké se zotavit, krom Tonyho, který měl pár jizev od, předtím rozžhavené tyče, teď se mu hojily tyto jizvy. Ale už den potom, se dal Tony do svého stsrého hrdinského řemesla.

Z Petera se stal hrdina na vlastní pěst. Tony uznal, že je Peter připraven, ale pořád ho kontroloval.

Ale tak je to jen den poté, ne?....

Další Velikonoční dárek na další den, tak snad se ti tvé přání splní Juli.

A co si myslíte vy?