Stop Buling Me/Please 2

Kdo je

Felicia se opět potulovala nočním městem, v očích ji hrály světla a jejich odrazy v drahokamu. Ani ne, že by ztuhla, ale napnula s epři známém zvuku obleku. Zašklebila se a neohlížela za své rameno, dál si prohlížela drahokam. "Nezměnila jsi se" prohodil a napřahival k ní ruku. Vyskočila, švihem přes něj se dostala za Tonyho záda, mezitím drahokam vyhodila do vzduchu. "Promiň, ale kočky se nemění" ušklíbne se a podrazí mu nohy. "Kočky přináší totiž smůlu" zašklebí se a v jejích očí se ji blískne, jen jak se ji Tony taky podívá do očí. "Smůle zdar" chytne drahokam a rozběhne se pryč. Stark se vyseká hned napoprvé a Felicia dokáže v pohodě, ladně zmizet ve tmě.

Doskočila do uličky, sundala si masku a rozpustila vlasy, do sportovní tašky uklidila oblek, přetáhla přes sebe triko a mikinu, džíny a vzala boty. Jen jak zvedla hlavu, z nebes dopadly na její tváře kapky deště. Sice byla silná, odvážná, drzá a prostě celkově jak kočka. Ale nikdo nevěděl že bez obleku, v dešti byla někdo jiný. Znova pohlédla do tváře vraha, Anthony Stark, ten co zabil její matku. Tal dlouho šla za pomstou, až teď si uvědomovala jak zranitelná je. Už se po její tváři nekutálely jen kapky deště, ale i její slzy. Sklopila hlavu k chodníku, poslušně šla nočním městem a snažila se každýmu vyhýbat. Přes hlavu přetáhla černou kapuci a ruce zastrčila do kožené černé bundy.

Zrovna nebyl veselý den. Pršelo, ale jí to nevadilo, byla malá a déšť pro ni byl něco jako vysvobození. Už zase mohla vyjít ven z baráku, nebýt zavřená uvnitř. Dešťová kapky ji dopadaly na obličej, co měla zdvihnutý k zataženýmu nebi. Úsměv na tváři ji nemizel. Svět byl chladný a děsivý, ale při dešti ona byla volná, chladno ji nevadilo. Až se to stalo. Malé černé kotě, celé promočené, až na kost, hladovící a zatoulané. Mělo zelené oči, stejné jako Felicia. Její otec ji s matkou pozoroval z pod deštníku. Nejdřív to Felicia ignorovala, přeci jen je to déšť co miluje, ale jen jak zahlédla, že se kotě klepe, zastavila svůj úsměv.  Vydala se k ní, malé černé kotě vzala a nesla dovnitř. "Tohle v domě nebude" odsekl otec a otočil se a zašel do velkého domu. "Tak to teda be!" Prskla a zasvítili ji oči. Hned jak procházel její otec kolem knihovny na něj spadly knížky. Felicia zaraženě stála. "O-ona.... Možná to není špatný nápad to kotě Drahý" řekla její matka a pohladila kotě. "Možná" řekl šeptem a vyhrabával se na nohy. Felicia odběhla do koupelny, kde kotě umyla. Zvedla hlavu k zrcadlu, její matka jí říkala, že zrcadlo odráží jen povrchní osobnost, ale někdo se umí dívat i do té vnitřní. Zahleděla se na svůj odraz. V očích ji jiskřilo, její pohyby, byli jak kočky, obecně ji začali bělat vlasy. Bílé jako má její matka.

Ten déšť ji nezměnil. Ale to kotě, to že zjistila, kdo je. To ji změnilo život. A Stark podezříval jejího otce, jenže tohle má po své matce. Zavřená byla, aby nebyla jiná, aby to uměla ovládat, aby neudělala chybu. Další otcův pasák, co mu přinese to co chce. Bylo ji z toho zle.   

Další kapitolka je tady, snad se líbí... 😇🖤 Teď to bude trochu o Felicii a pak zas o MJ... A sem tam o Peterovi 😘