Sbírka básniček prázdného srdce

Pokoj

Rudá záře a píseň co zní,

ale zatím nikdo ještě neví.

Co mi to připomíná co to ve mě budí,

k čemu mě to jemně nutí.

Nenávist k sobě a bolest slastná,

je pro mě potěšení radost jasná.

Chtěl bych v krvi ležet své,

neslyšet nic než srdce mé.

Které pomalu slábne nemá co pumpovat dál,

aby se sen skutečností stal.

Nikdo není kdo asi může,

nikdo nepřijde kdo pomůže.

Jsi sám a nic už cenu nemá,

dobře víš že takhle se to dál už nedá.

Tak to vzdej ukonči vše,

nečekej do dalšího dne.

Jako kdysi propadni tomu znova,

je to pro tebe šance nová.

Nová šance na konec,

co jsi teď jen mrtvý člověk opilec.

Bez významu existence smutná,

přetvářka už nemá smysl a je nudná.

Tak pryč s ní kdo teď přijme mé pravé já,

kdo mi stále šanci dá.

Nikdo takový nikde není,

na tom nesejde nic to nemění.

 Bude to stejný sám tehdy sám teď,

mezi mnou a světem velká zeď.

Z mé bolesti a věcí co jsem dělal,

ze všech věcí co v životě jsem zjebal.

Ale už zvykl jsem si na samotu je to přítel můj,

dál v sobě dusím bolest a vztek svůj.

Proto tohle píšu proto básně,

v depresích to jde vždy tak krásně.

Ale už chci konec básně všeho,

mám už dost toho.

Poslední kapka poslední slovo,

už prosím nech toho.

Poslední řádek a už prostě konec,

stejně pro mě už je pozdě už mi zazvonil zvonec.