To je den

Ztraceni na misi

"Ale no tak princezno..." oslovím roční holčičku, jménem Lili, která mě opět vzbudila. I když je pravda, že jsem toho za  poslední rok moc nenaspala.

Ale která by toho moc naspala, když jí nějaký chlápek z armády zazvoní u dveří a oznámí jí "Přijměte prosím mou upřímnou soustrast, váš muž je ztracen na výzvědné misi, nechci vám dávat falešnou naději, skoro vždy je ztráta na výzvědech znamením, že byli odhaleni a zabiti." Držel v rukou čepici, kterou měl lehce přiloženou na hrudi, v očích lítost a na rtech povzbudivý úsměv, jakoby se mi snažil říct. 

Myslela jsem, že kdyby se něco takového stalo, zhroutila bych se, přímo u prahu dveří a brečela dokud by ve mně nezbyla jediná slza, ale já tam stála neschopná pohybu překvapila mě však ještě jedna věc, očividně jsem Tobyho opravdu brala jako bratra, byl,  ne je mým nejlepším přítelem už asi 10 let, záleželo mi na něm, musela jsem v sobě ještě najít nějakou sílu na to zjistit jak je na tom. "Ví se něco o Tobym" odmlčím se na vteřinku než mi dojde, že asi bude chtít celé jméno "Tobiášovi" na jeho příjmení jsem se vždycky rozpomínala delší chvíli "Hrckém?" nikdy se mi nelíbilo ho takto oslovovat, vždycky to byl prostě Toby, Nikdy jsem ho neoslovila jinak, hned od začátku kdy jsme se seznámili v kavárně, když nám ten nováček prohodil objednávky, sedli jsme si k sobě prohodili nápoje a to místo bylo vždycky tak nějak naše. 

"Ano, bohužel byl na misi s vaším mužem a třemi dalšími, nikdo se z mise nevrátil." zašmátral v kapse a vytáhl obálku "abych nezapomněl, tohle jsem vám měl od vašeho muže předat kdyby se mu něco tam stalo". Převzala jsem obálku, a jak jsem s ní ve vzduchu hnula, abych si ji odložila vedle dveří na botník, ucítila jsem voňavku, stejnou jako používal Dan asi se mi to jen zdálo, ale i tak se začala jsem se třást, začala se mi točit hlava, ztrácela jsem sílu stát, padala jsem na zem, zachytily mě však dvě ruce... to bylo poslední co jsem si pamatovala.

Probudila jsem se na gauči, slyšela jsem nějaký mužský hlas, ale zjemněný jako když někdo mluví s malým dítětem. Tom, Tobyho přítel, mluvil na Alexe, skoro půlročního chlapečka, mého a Danova syna.

Vezmu Lili do náruče a začnu ji utěšovat, hlavně aby nevzbudila Toma a Alexe.

Tom tady vlastně tak nějak bydlí, k sobě domů nechce, teď to pronajímá, nějaký asi třiceti letý ženě, která je ujetá na uklízení, takže se aspoň nemusí bát, že by tam byl nepořádek, nebo že by mu nezaplatila na další měsíc. Nedivím se mu, Toby se hrozně rád fotil, není divu, byl nádherný a to hlavně díky jeho úsměvu a Tom rád fotil, takže v jejich domě byla spousta jeho fotek, kdyby je sundal ty stěny by byly holé. navíc mně to ani nijak nevadí. Nejsem doma sama, asi to vyzní divně, ale dokážu usnout jen když vím, že vedle mě někdo leží. Nejde o pocit bezpečí, spíš o zvyk. Díky tomu, že je tady nejsem na Alexe sama a on není sám na jeho dcerku Lili, adoptovaná, příběh mi nějak moc do detailů neřekl ale stačí mi co vím. Nějaká dívka se předem dohodla, že dá dítě k adopci, Toby s Tomem se pak nějak dohodli s dívkou, že si ji adoptují. 

Lili po chvilince přestane plakat. Začne se však po něčem natahovat. Lahvička. "Tady má někdo hlad?" na odpověď jen zamručí a dál se natahuje, jakoby tu lahev lákala aby jí skočila do malinkatých roztomiloučkých ručiček. 

Po chvilce už spokojeně pije. Stále ji držím. 'Sedí' mi na jedné ruce, tou druhou píšu na nákupní seznam na ledničce falešné mléko.

Na chvilku ji odložím do dětské stoličky z rudého dřeva. Je tu vedro, potřebuju otevřít okno. 

"Ty mě prostě nemůžeš vzbudit, abych za Lil došel já" není to otázka, vlastně ani výčitka, jen čisté konstatování.

Otočím se a dusím v sobě smích, nepřestává mě bavit pohled na jeho rozčepýřené vlasy a pokus o naštvanou, vážnou tvář. je vidět, že to nemyslí vážně. I kdyby chtěl, nemohl by, nesnáší přebalování.

Nádech. Výdech. Klid.

Rána. Lili odhodila prázdnou lahvičku. Díky Bohu za plasty. Lahvička se kutálí směrem k Tomovi, který se pro ni sklání a chvilku si s ní pohrává ve vzduchu když mu spadne, Lili se rozesměje tím nádherným, roztomilým, dětským smíchem. 

Bohužel druhá rána probudila Alexe, ten ale jen tak vřískat nezačne, stejně je tomu i tak jen se vrtí a mručí, vypadá jakoby dostal záchvat vzteku. No, bylo by fajn kdyby, jeho záchvaty vzteku vypadaly takhle. Bohužel, jedna z mála chvil kdy vříská je právě ta, když se vzteká.  

*  * * * * * * * * * * *

Tak nechám to takhle na 777 slovech. Nejspíš to stejnak asi ani nikdo číst nebude, ale kdyby se přeci jen někdo našel: Děkuju❤