Evil Deku (DabiDeku)

Nezvyklé jméno

   V dnešní kapitolce toho moc zásadního vědět nemusíte. Pouze nahoru přidávám fotku mojí oblíbené postavy neboli i hlavní postavy tohoto příběhu, abyste nebyli pozadu od ostatních, kdo BNHA už viděl a zná tohoto pěkného hocha. Jméno si nehledejte, protože se ho dozvíte v dnešní kapitole. Žádný příběh na začátek nepřidávám a přeji příjemné čtení.

Pohled Izuka

   Byl jsem opět v tom snu. Šel jsem tou stejnou ulicí a viděl ten stejný kouř prachu, který se vyvalil ze zapadlé uličky přede mnou. Uviděl jsem, jak ho kovový nepřítel drtí ve své ruce. Tentokrát jsem ale nic nedělal. Neutíkal jsem, za ničím jsem se neschovával. Jen jsem tam tak stál a aniž bych si to uvědomoval, smál jsem se. All Might se mi znovu snažil naznačit, ať běžím pryč, ale když si všiml mého úsměvu, přestal. Díval se na mě s nechápavým a takovým tím  ublíženým výrazem až do doby, kdy oči nadobro zavřel. Zemřel přímo přede mnou, a já nebrečel, nehroutil se ani nic podobného. Když jsem se nad jeho smrtí ale pořádně zamyslel, vlastně mi byla tak nějak jedno. Pro sebe jsem se musel usmát. Kdepak!! Jsem rád, že zemřel, vlastně jsem z jeho smrti naprosto unešený. Chci víc.. Prahnu po lidské smrti víc než kdy dřív. Na okamžik jsem v sobě ale pocítil vlnu viny. Tu jsem pak radši rychle setřásl a pokračoval v chůzi.

   Probudil jsem se a rychle jsem se na posteli posadil. Přemýšlel jsem, co se to právě stalo. Vždyť jsem se choval jako záporák!? Tím jsem být ale vůbec nechtěl. Zatřásl jsem hlavou, abych tu myšlenku rychle vytěsnil z hlavy a dále se s ní nezabýval. Rozhlédl jsem se po místnosti. Místo zatuchlé garáže, jsem byl znovu u sebe v pokoji. Asi mě sem přivedl jeden ze záporáků. 

   Hlavou mi znovu projela vzpomínka na včerejší noc, kde to jediné, co jsem si pamatoval, byla nepohodlná postel a bolest na spáncích. Chytil jsem se za ně, jako bych tu bolest prožíval znovu. V hlavě jsem si pořád opakoval, že to nebylo skutečné a v hloubi duše jsem doufal, že se mi to jenom zdálo. Znovu jsem se intuitivně rozhlédl po místnosti a na zemi si všiml jedné z mých figurek All Mighta. Zvedl jsem ji a začal si ji zvědavě prohlížet, jestli nespadla kvůli tomu, že je rozbitá. Nic jsem nenašel. Ale jak mohla spadnout? Vždyť i okno bylo zavře.... Proč jsem si toho nevšiml už dřív? To okno!! Nikdy nezavíráme okno u mě v pokoji. Už si ani nepamatuju, kdy se tak stalo. Znovu jsem upřel svůj pohled na figurku a věděl jsem, že to, co si pamatuju, určitě sen nebyl.

   Figurku jsem zpět položit na své místo. Abych se trochu odreagoval, rozhodl jsem se jít projít ven na čerstvý vzduch. Jako každé ráno jsem tedy vstal a šel si udělat hygienu. Poté jsem se převlékl do pohodlného oblečení a chtěl vyrazit ven. Mamka ještě spala a nechtěl jsem jí kvůli tomu budit, takže jsem jí napsal krátký vzkaz o tom, že se za pár hodit vrátím. 

   Přes okno jsem viděl, že trochu fouká vítr a slunce není vidět. Vzal jsem si proto lehkou bundu, k tomu svůj starý batoh s pár věcmi a vyšel ven. 

   Po pár minutách jsem došel do menšího parku na kraji našeho města. Vešel jsem do něj a kochal se krásnými stromy a dokonale zelenou trávou. Sedl jsem si na mé oblíbené místo mezi dvěma vrbami, které dokonale zastiňovaly lavičku mezi nimi, když svítilo sluníčko. I když se dnes schovalo za mraky, bylo příjemné si tam sednout a odpočívat. Skoro jsem tam usnul, když jsem ucítil v nose něco povědomého. Neměl jsem nejmenší tušení, odkud, ale věděl jsem, že ji znám. Nejspíš cítím jen vůni z jednoho ze stromů. Chodím jsem často, tak je to dost možné.

   Když mě sezení v parku omrzelo, vzal jsem do ruky rameno svého batohu, že půjdu do restaurace, která byla kousek odtud, ale z jeho kapsy vypadla fotka. Batoh jsem zpět položil na lavičku a zvedl fotografii. Byli jsme na ní já s Kacchanem jako malí. Vzpomněl jsem si na chvíle, kdy jsme byli jako opravdoví přátelé. Ta se mi promísila se dnem, kdy jsem mu chtěl pomoct a kdy mě s jeho partou začal šikanovat. Jak jsem řekl, neměl jsem mu to za zlé, ale bolelo mě to. Z této vzpomínky mi ukápla slza. Setřel jsem ji rukávem mojí mikiny a fotku schoval zpět do batohu. V tu chvíli se na vrbě po mé levici silně zatřásla větev. Lekl jsem se a rychle se postavil na nohy se zrakem upřeným na onu větev. Ta se ještě pohupovala, a i když foukal vítr, byl jsem si jistý, že ten ji nerozhoupal.