Evil Deku (DabiDeku)

Bezcitnost

   Zdravím všechny, dnes to velmi krátký úvod, protože se v tomhle díle prakticky nic nestane :). Ale varuji, že se zde objeví 15+ scénka, který bude samozřejmě ohraničená, kdyby ji někdo nechtěl číst vůbec. I tak doufám, že si kapitolu užijete a přeji příjemné čtení.

   Pohled Izuka

   Při pádu jsem se praštil hlavou o zem a na chvíli ztratil vědomí. Když jsem se probudil, byla stejná tma, jako kdybych zavřel oči. Nepoznali byste žádný rozdíl. Navíc tu bylo takové ticho, že byste slyšeli spadnout hřebík na hlavičku. Začal jsem panikařit. Nevěděl jsem, jestli tu se mnou někdo je. Nevěděl jsem, jestli je tu nějaký nábytek, třeba postel, abych měl kde spát. Nevěděl jsem absolutně nic. Rozhodl jsem se tedy, že to tu poslepu prozkoumám.

   Vyrazil jsem vpřed s nataženou rukou před sebou a doufal, že neobjevím něco, čeho bych později litoval. Po chvilce jsem rukou nahmatal studenou kamennou zeď. Vlastně bylo chladno v celém sklepení. Doteď jsem tomu nevěnoval moc pozornosti – pravděpodobně kvůli tomu šoku. Vybavil jsem si před sebou tváře padouchů, které jsem chvíli považoval za lidi, ze kterých by se postupně mohli vyklubat přátelé. Zamračil jsem se a tuhle naivní představu jsem vytěsnil z hlavy.

   Našlapoval jsem velmi opatrně, abych náhodou neudělal rámus. Nohou jsem po chvilce nahmatal něco hebkého. Sehnul jsem se a vzal to do ruky. Vypadalo to jako nějaká přikrývka. Omotal jsem si ji kolem sebe, aby mi nebyla zima a pokračoval v pátrání.

   Po pár minutách velmi pomalého chození jsem došel k rohu, který se stáčel směrem ven ze sklepa. Pravděpodobně cesta ven. Tu jsem zatím nechal být. Nic jiného jsem u zdí nenašel, takže jsem se vydal do samého středu. Obě ruce jsem měl před sebou, abych do ničeho nenarazil hlavou. Bohužel se plán nevydařit a já skončil na zemi s boulí na hlavě.

   Nade mnou se něco těžkého viselo a já do toho napálil přímo svojí hlavou. Potom, co jsem se zvedl, jsem tu těžkou kovovou věc nahmatal. Byly to řetězy. Ale ne ledajaké řetězy. Na tyhle jste mohli někoho připoutat a mučit ho. Jen jsem je se znechucených výrazem pustil a znovu vyšel vpřed. Ale kromě nějakého tácu – asi na jídlo – jsem nic nenašel. Lehl jsem si na zem, přikryl se nalezenou dekou a po chvíli usnul.

   Probudily mě hlasy, které se ozývaly od vstupu do sklepa. Než jsem se stihl pořádně probudit, těžké dveře se otevřely a mně se naskytl výhled na venek. Nebo spíš jsem konečně viděl něco jiného než tmu. A to bylo pro mé oči příliš. Být několik hodin zavřený v absolutní tmě a najednou vidět jasný den, není pro oči to nejzdravější. Přes hlavu jsem si natáhl deku a oči zavřel. Mezitím jsem poslouchal, co si moji dva návštěvníci mezi sebou povídají. Naštěstí to nebyl ani Dabi ani Toga. Nevím, co bych dělal, kdyby se ti dva přede mnou ukázali.

   „Proč to musíme dělat zrovna my? Myslel jsem, že to udělá šéf," řekl jeden a celou dobu se díval na svého kolegu. Přes celý obličej měli masky, takže bych je nijak nemohl identifikovat, kdybych se odsud dostal. Vlastně jsem přemýšlel i nad tím, že by mě klidně mohli i zabít, když nebudu spolupracovat. Otřesná představa.

   „Netuším, taky jsem myslel, že to udělá někdo jinej. Ale netipnul bych si šéfa, ten vždycky jenom zadává a pozoruje. Co třeba Twice?" řekl ten druhý a já přemýšlel, jestli jsem už člověka jménem Twice někdy viděl. Je to možné, na základně jsem jich už takhle potkal hodně. Nyní mě ale zajímalo, co se mnou chtějí dělat, pokud je to něco, o čem se baví, že to dělat nechtějí.

   Ti dva se na mě najednou znechuceně podívali, pak mě jenom chytli za ruce, kterýma jsem si držel deku u těla, zvedli mě vysoko nad sebe, abych nemohl utéct a poté nastala moje noční můra. Ruce mi dali do okovů, na které jsem narazil předtím. Vzpíral jsem se, ale byli mnohem silnější. Když měli hotovo, pouze si hlasitě oddechli a místnost s hlasitým smíchem opustili. Za sebou ale nechali dveře otevřené. Pravděpodobně to dělali schválně, protože z těch okovů jsem se nijak dostat nemohl. Jen jsem s nimi lomcoval, ale moc svalů nemám, takže jsem opět nic nezmohl.