DEMONS (Doujinshi)

5. kapitola (kde to jsem?)

Začal jsem se rozhlížet na všechny strany. Začaly se ozývat děsivé zvuky. Na děsivosti tomu přidávalo houkání sovy. Ani nevím kdy, ale najednou se setmělo. Lucas vypadal nervózně, začal zrychlovat, až se běžel.

Z hloubky lesa se ozval starý skřípavý hlas:,,Takž jsem ho přece našel! Když mi ho vydáš, nikomu se nemusí nic stát! Vydej mi prince!“

Co, Lucas je princ? O čem to mluví? Kdo to je?

Z houští se vynořila shrbená osoba v bílém plášti se zlatými ornamenty na krajích. Sundal si kápi. Byl to jaký si starý vrásčitý děda, který držel velkou zkroucenou dřevěnou hůl.

Lucas prudce zastavil kolečkové křeslo a klidným hlasem mu odpověděl:,, Opravdu jsem doufal v to, že tě nepotkáme, ale když už jsi tu…. Alespoň mám tu možnost tě navždy zničit. Jestli si myslíš, že mi můžeš vyhrožovat, tak se šeredně mýlíš.“

Stařec se hnusně zašklebil, až mu z pusy lezly žluté zuby. Zakřičel:,,Jen počkej ty ďáblův služebníku, co si o sobě myslíš, si jen ubohý sluha a já jsem…“ Už to nestihl doříct Lucas ho probodl černým mečem, z kterého šlehaly popelavé plameny.  ,,T-Ty, kdo, kdo jsi?“ koktavě se ptal polomrtvý stařec.

,,Proč si myslíš, že bych měl někomu, kdo ani nezaregistroval můj útok, říkat své jméno a poslání? Ty jsi jen odpad a budeš pikat jen za to, že jsi se jen pouhým okem podíval na mého milovaného prince!“ znechuceně mu odpověděl a zarazil meč více do starce. Pomalu ho začal otáčet a prudce ho vytáhnul. Stařec pomalu padnul na kolena a z jeho břicha se vyvalily vnitřnosti. Chvíli ještě na zemi sténal a pak… pak jeho tělo shořelo v temném plameni.

Opravdu jsem z toho byl vyklepaný. To co Lucas udělal… vždyť on zabil člověka!

Vstanu z křesla a běžím pryč. Běžím, co nejrychleji. Do nohou se mi zabodávají větvičky a kamínky. Nohy mi krvácejí, ale musím běžet, jinak mě taky zabije.

Jen, jen na moment jsem se otočil… Nebyl tam. Kam zmizel? Že by mě nechtěl zabít. Otočil jsem se zpět. Stál přímo přede mnou. Snaha vyhnout se mu byla marná, spadl jsem mu přímo k nohám. Nemám odvahu zvednout hlavu. Vše se rozplynulo. Vše v co jsem věřil je fuč. Byl jsem hloupý, když jsem si myslel, že je to můj přítel. On není přítel, ale vrah a podle jeho techniky, která už je značně vychytaná, se dá říci, že nezabil nikoho poprvé. Kdybych zvednul hlavu viděl by strach a slzy v mích očích, určitě by mě chtěl zabíjet pomalu. Jediné co můžu, tak prosit o rychlou smrt:,,Prosím, jestli mě zabiješ, tak rychle, prosím.“   

Začal se hlasitě smát.  Přejel mi mráz po zádech. ,,O čem to mluvíš? Proč bych tě měl zabít? Ahh… jo ty si myslíš, že jsem zabil nějakého starého dědu a teď oddělám i tebe? Neboj se tak to vůbec není. Než zabít tebe, raději bych stokrát zabil sebe. Nemusíš se bát, brzy se vše dozvíte můj princi.“

Ty slova mě šokovaly. To co řekl, to vše. Už nevím čemu věřit, ale jestli mě chce zabít a teď mi chce něco ukázat, měl bych tomu dát šanci. Ale co to říkal o tom princi?

Nevím čemu věřit, nevím v co věřit ani v koho, nevím, jaké mám mít sny. Co vlastně vím na 100%?

Zvedl jsem hlavu k Lukasovi a čekal něco hrozného, ale… Lucas se na mě usmíval, klečel a podával mi ruku.

Chytil jsem se ho. To bylo poprvé. Poprvé, kdy mi někdo podal pomocnou ruku.

Po tichu jsme spolu šli temným lesem. Cesta se zdála být nekonečně dlouhá.

Najednou před námi vystoupala obrovská pevnost. Jako by hrad, ale mnohem větší a krásnější. Po vysokých zdech se pnuly růže všech barev, nebe nad hradbami bylo stále temné a svítil zde rudý měsíc.

Pomalu jsme se přibližovali. Kde to jsem? Kdyby to stálo někde poblíž, určitě bychom o tom věděli, nebo jestli je to i byť někde dál, muselo by o tom být někde napsané, ale není.

S úžasem pozoruji tuto nádhernou krajinu. Zajímalo by mě, kdo žije za těmi hradbami a jestli mají také prezidenta. Je tu spousta otázek, na které bych se chtěl zeptat, ale… pořád je tu ta věc s Lucasem… Zabije mě?

Došli jsme před bránu se zlatým kováním a různými ornamenty. Bylo tam i nějaké písmo, ale vypadá to, že je to cizí. Chvíli jsem na něj zíral. Najednou se písmenka sama poskládala a vznikl z nich nápis:,,Křižovatka duší.“ Nemohl jsem tomu uvěřit a tak jsem zavřel oči, otevřel je a znovu se na nápis podíval. Byl jako před tím, už jsem ho nemohl přečíst. Že by se mi to zdálo?

Lukas mluvil s podivným týpkem, měl  středně dlouhé rovné tmavé vlasy, byl celkem pohledný, ale tvářil se jako citron. V ruce jímal zlatou hůl, v které byl vsazen smaragd.

Chvíli se tam hádali (samozřejmě, že Lucas měl navrch). Pak se ten strážný podíval na mě, na Lucase a zase na mě. Kyselý výraz nahradil udivený pohled jako by říkajíc:,,To jsi ty?“

Nejdřív váhal, ale na konec nám otevřel bránu.

Šli jsme dlouhými uličkami, všechny vypadaly téměř totožně. Nebýt Lucase, ztratil bych se hned při první odbočce.

Je tu ticho a klid, až moc velký klid, dokonce mě to až znepokojuje. Ještě k tomu téměř nic nevidím. Ten pocit je jako by teď mělo z vedlejší uličky vybafnout, chtít mě zabít nebo něco takového. Nutí mě to pozorně prohlížet každou uličku.

Pozoroval jsem každý kout, takže jsem nedával pozor kam šel Lucas. Náhle jsem se zastavil a zjistil, že stojím sám v opuštěných ulicích, kde není koho se zeptat na cestu. Jen občas tu cítím závan větru nebo zaslechnu tichý šepot, ale přes to mi to nepřijde, jako by tu někdo byl (člověk).

Marně chodím ulicemi, marně hledám východ. Připadá mi, že když jdu dál, stále víc se oddaluji východu.

Koutkem oka jsem zpozoroval jakou si mlhu v jedné z uliček. Okamžitě jsem se k ní vydal a chtěl jsem jí prozkoumat.

Nic. Šel jsem tou uličkou dál a dál. Narazil jsem na zeď, ale to není možné, protože Lukas  mi před vchodem se říkal, že tu žádné slepé uličky nejsou (i když já ho moc neposlouchal), že by se mýlil?

Kousek couvnu a otočím se. ,,Aaaaaaaaaaaaaaaa!“ hlasitě jsem zaječel. Bodeť by ne, když se otočím a za mnou stojí parta uslintaných ,,monster“.

Pomalu se přibližují. Jsou si celkem podobní. Každý z nich má černé tělo, čtyři páry končetin a bílou masku s červenými ornamenty.

Dokonce mluví a říkají si mezi sebou:,,Jídlo. Jídlo. Hlad. Hlad. Duše. Duše. Sníst. Sníst.“  

Bojím se. Tisknu se ke stěně. Zavřel jsem oči a nemíním je otevřít. Držel jsem se za ruce sepjaté u srdce a modlil se, aby to byl jenom sen.

Cítil jsem jejich odporný dech páchnoucí jako popelnice nebo staré ponožky. Byli blíž a blíž. Svíral se mi žaludek, třásly nohy a nemohl jsem myslet na nic jiného.

Cítil jsem, jak se po mě sápou, natahují své nechutné pařáty a rvou se o mě jako o kus masa. Pomalu mi strhávaly šaty a mumlali si: Fuj. Fuj. Co to je? Co to je? Ten obal ho má chránit? Ten obal ho má chránit? Sundat. Sundat. Sníst. Sníst.“

Vůbec to nechápu, nic nechápu. Nechci, aby mně sežrali tyhle zrůdy. Ne, prosím ne.

I když jsem zavřel oči, stále jsem je viděl.

Jeden z nich otevřel pusu, poznal jsem to podle toho, že se vyřítil nechutný smrad, který ani nejde popsat.

Opravdu? To umřu na takovém to místě? Ani nevím, kde jsem, kdo jsem, co tu dělám a tohle…