DEMONS (Doujinshi)

9. kapitola-vzpomínky

Midgarův hlas mi už začínal rvát uši. To jeho stálé opakování, že si chce jít hrát, mě už prostě nebaví. Hlavu mám jako střep a mi stále pokračujeme v cestě kamsi, neví kam. Je to jako hon za ničím. Opravdu, ví vůbec kam jdeme?

Nohy se mi začaly kymácet. Pomalu jsem se s námahou držel na nohou a šel. Nevím, jak to dlouho ještě vydržím. Moje tělo na tohle není zvyklé a myslím, že pokud si nebudu moci odpočinout, zkolabuju.

Lucas je kilometr přede mnou a nechává mě tu s tím pošukem, ani se neotočí. Stojím mu vůbec za pohled?

Nevím, co to semnou je, najednou mám zvláštní pocit. Pocit něco udělat, jinak se rozpadnu na kousíčky. Mám hlad, ale když sním chleba, je to jako bych nic nesnědl. Jídlo je jako prach, bez chuti, bez barvy a nenasytím se s ním. To samé je s vodou. Pocit hladu…

Lucas se z ničehož nic zastavil a hleděl do dálky. Vážným hlasem pronesl:,,Vítejte veličenstvo. Toto je tvůj domov, z kterého vládneš této zemi.“

Už je to tu zase. Vždy řekne něco, co nevysvětlí. Netuším, jak to mám chápat.

Přistoupil jsem na vrcholek kopce vedle Lucase. Viděl jsem nevídané. Slovy to vše nejde popsat. Vše, co jsem do teď viděl, je proti tomuhle nic. Velkolepé, tajemné a ďábelské, to je můj pocit. Ovšem, něco na tomto místě je, je to jako bych tu byl a znal každý kout, ale vzpomínky jsou jen útržky zahalené mlhou.

Vešli jsme do toho obrovského paláce. Stropy jsou vysoké až do nebes s velkými prosklenými okny na zdech. Vše je jako ze snu.

Před námi se zjeví starý muž. Na sobě má černý frak a kalhoty, vypadá jako číšník nebo tak něco. Do obličeje se mu stáčí šedivé vlasy.

Kleknul si a promluvil chraptivým hlasem:,,Vítejte zpět veličenstvo.“ Pak rukou ukázal ke schodišti. Podíval jsem se na Lucase, ten jen přikývl.

Rozběhl jsem se po schodišti, běžel dlouhou chodbou, několikrát se na ní zatočil a vlítl jsem do obrovských dveří s kostrami.

Ten pokoj…jsem si jistý, že je můj. Vídával jsem ho ve svých snech, ve svých představách a vizích a teď je skutečný. Nevím, co na to říct.

Skočil jsem na postel a radostně jsem se v ní začal válet. Kolem mě létala peříčka jako první sníh.

,,Vzpomněl sis.“  Lukas se zjevil v tom pokoji jako duch, vůbec jsem ho tam nečekal. Vyskočil jsem vyděšením.

S lehkým úsměvem na tváři přede mnou poklekl a řekl:,,Konečně jste doma vaše veličenstvo a můžete dát věci do pořádku. Prosím, dovolte mi vám ze začátku pomáhat, než si vzpomenete a znovu sloužit vám.

Vykuleně jsem na něj koukal. Je to tu zase. Proč pořád mluví o něčem, co mi ještě ani nevysvětlil?

,,Já nevím o čem to pořád mluvíš. Nic jsi mi nevysvětlil. Nechápu to.“

,,Omlouvám se, odpovědi na vaše otázky najdete v knihovně.“

V knihovně? To mi je nemůže zodpovědět on?

,,Fuu,“  odfrknul jsem si. Nejsem totiž zrovna moc velký čtenář.

Vešli jsme do místnosti s knihami. Musel jsem jen udiveně zírat, protože tolik knih… v životě jsem tolik knih neviděl pohromadě.

Lukas mi vyndal tři knihy, ve kterých prý najdu odpovědi.

Celý večer jsem strávil čtením, už se mi chce hrozně spát, ale už mi zbývá jen pár řádků.

Konečně. Zavřel jsem knihu, když tu…

Jako by se otevřel portál nebo něco takového. Vše se začalo točit. Zrychlovalo se to a zrychlovalo.

Objevil jsem se na ostrůvku obklopeném vodou, měří tak asi deset metrů čtverečných. Kolem

 To tu obklopuje tma. Černočerná tma, v které nevidím dál, než na konec ostrůvku. Je tu mrazivá zima a vše to doplňuje hromové ticho.

Zamnou se ozval chladný vražedný hlas:,,Konečně jsi tu!“