DEMONS (Doujinshi)

2. kapitola - (sen?)

A už jsem zase doma. Lucas byl téhodný a dovezl mě sem.

 V tomhle domě … jak bych to řekl. Připadá mi, že je tu něco děsivého, něco, co mě ničí. Jako nějaký démon. Všude jinde, je jiná atmosféra, ale tady… i když tu matka není, je to děsivé.

To mi připomíná, že se brzy vrátí domů. Raději bych měl vydrhnout dům.

Popadnu staré odrbané koště a zabalím ho do smrdutého hadru. Vodu naliju do železného kbelíku. Všech no umýt.

Při mytí skel jsem za oknem zahlédl černého vlka. To není možné. V této oblasti vlci nežijí, i kdyby se zatoulal. Hned mě to zaujalo. Chtěl jsem ho vidět blíž. Vypadal tak dominantně.

Měl bych se bát, ale on mě táhl k sobě. Musel jsem za ním.

Vyšel jsem z domu a on, už tam nebyl. Jen v lesíku jsem zahlédl vlnící se ohon. Rozešel jsem se za ním. Moje kroky se zrychlovaly, až jsem běžel. Míhající stromy se měnily na pouhé barvy. Zvuky se vzdalovaly. Vše bylo zvláštní.

Nevím, kam ani kudy běžím. Vše se zdá nezajímavé, jen on…

Vyběhl jsem z lesa. Přede mnou byl velký travnatý palouk a uprostřed vysoká skála. Na jejím vrcholku stál nádherný černý vlk. Majestátný pán této krajiny. Mohutně mrskající ocasem si hlídal své teritorium. Jako by mi něco chtěl svým hlasitým řevem říct. Bohužel mu nerozumím.

Na nebi tančí světlušky. Vše je jako kouzlo. Vše se mi zaostřuje, slyším zvuky, které jsem nikdy neslyšel. Podíval jsem se mu do očí. Svět se roztočil.

Najednou jsem stál na vysoké skále a viděl jsem své tělo dole. Proč se dívám sám na sebe? Mé tělo pomalu mizí. ,,Ne, neeeee!“ snažím se křičet, nejediné, co se z mých úst dostalo, byl děsivý řev. Stále se to opakuje. Když si uvědomím…

Ozvalo se podivné mručení. Dole procházel jeden člověk za druhým. Krajina zpustla. Místo průzračného potůčku tu tekla láva, z které odletovaly jiskřičky žhavých uhlíků. Lidé s bledými tvářemi, v očích skelných jako sloup, už nezářila žádná jiskra. Tajemná píseň je doprovázela na cestě tmou. Za bouřlivého počasí ani ptáček nepípnul. Co se to děje?  

Jeden z ,, chodících mrtvých“ se rozkřikl:,, Pojďme bratři!. Pojďme pryč z tohoto věčného zapomnění! Vyjděme na povrch z tohoto podsvětí! Z Tartaru!“ Chtěl ještě něco zakřičet, ale dřív ho roztrhal na kusy tříhlavý pes Kerbéros.

Jen se na mě podíval a zase si šel sednout na hranici věčnosti a hlídal vchod.

Jsem tak vyděšený, že bych ani nemohl promluvit. To, co jsem vyděl, bylo děsivé. Jak Kerbéros se svými ostrými tesáky zarývá do bezbranné duše. Rychlými pohyby mu rval vnitřnosti, jako když nůž krájí máslo. Krev stříkala proudy na všechny strany, ale nikdo se ani neohlédl. Co je tohle za zemi?

Zmateně jsem stál na skále a pozoroval davy. Nemohl jsem se na to dívat.

Seskočil jsem ze skály. Zamířil jsem k portálu, odkud vycházeli ,, Chodci“ a chtěl jsem zmizet. Kerbéros se ani nepohnul. Ale dřív, než jsem přistoupil k portálu, z neprůhledné mlhy vystupovala tajemná postava.

Byl to muž. Tak nádherný. Měl dlouhé černé vlasy a rudé oči. Někoho mi připomínal, myslím, že možná Klause. Ne, určitě mi připomíná Lucase, až na pár rozdílů.

Milým klidným hlasem ke mně promluvil:,,Neodcházejte prosím, můj pane.“

Co to říkal? Vůbec ničemu nerozumím. Chci tu zůstat čím dál tím míň.

,,Kde to jsem?“ zeptal jsem se ho. Ale z mích úst vyšel znovu jen hlasitý řev. Všichni ,,Chodci“ se otočili. A opět šli dále. Proč nic z toho nechápu?

,,Ty jsi pri…“ už to nestihl dopovědět.

Probudil jsem se. Ležím na dřevěné podlaze zvláštního pokoje, ale při tom tolik známého. Pokoj s vysokou kamennou klenbou, všude po zdech ornamenty a žádná okna.

Nade mnou se shýbal Lucas. Cosi říkal, ale já jsem ho neslyšel. Křičel, byl nervózní a vypadal hodně vyděšeně. Máchal rukama ze strany na stranu. Vše bylo zpomalené a rozmazané.

Potom jsem ještě zahlédl nějaké lidi a pak jsem upadl do …