DEMONS (Doujinshi)

7. kapitola (cesta)

On na nic nečekal. Popadl mě za ruku a rozběhl se. Běžel čím dál tím rychleji ani se neotočil. Nevím pro…

Až teď jsem je zahlédl. Stádo těch příšer s maskou. Každým krokem jich přibývalo. S hrozivým řevem a duněním země, až jsme nadskakovali, se přibližovaly. Nemáme šanci utéci.

V dálce jsem zahlédl bránu, ale ne tu, kterou jsme přišli, ale celou olivově zelenou, smaragdovou s diamantovými ornamenty. To je to jediné, na co se moje oči upnuly.

Na této straně hradeb stál také strážný, ale byl docela jiný. Krátké havraní vlasy se mu pnuly po hlavě. Byl také pohledný a mile se usmíval, ale když nás uviděl a jak za námi běží to stádo asi musel, ale…

Začal zavírat bránu. Už, už jsme u ní byli, ale zavřela se. Jen co se dveře dovřely, vyvalil se mohutný dým prachu, který nás zahalil. Všechen mi nalítal do očí, nic jsem neviděl.

Lucas jednal rychle, ani mi nic neřekl. Pá rychlými pohyby si mě hodil přes rameno a…

Jsme na druhé straně brány. Ale jak? Vždyť ta zeď měří nejméně 70 m.

Lucas se opravdu nevrle podíval na hlídače brány a odfrkl si. Ten chlap (hlídač) se podrbal na hlavě a usmál se jako by říkal:,,Pardon.“

Pokračovali jsme pustinou, jen zřídka zafoukal vítr. Myslel jsem si, že tady už končíme, ale dle Lucase asi ne. A to nemluvím o tom, že mě stále nese.

Díky němu jsem přestal věnovat pozornost tomu, že mě málem sežrali nějací podivní maskovanci.

 Nechtěl jsem mu být na obtíž a tak jsem ho chtěl požádat:,,Lukasi, můžeš mě dát dolů…“ Ani jsem to nedořekl. Hodil mě na zem. Přimáčknul mě k zemi a … a… začal na mě křičet:,,Co si myslíš, že děláš? Víš, že jsi mohl umřít? Co bych asi pak měl podle tebe dělat? Já… já… já…já…“ stále opakoval. Ležel jsem tam, celý vytřeštěný z jeho reakce.

Po tváři mi ztékali slzy. Podíval jsem se mu do tváře. Nikdy jsem ho neviděl tolik vyděšeného, třásl se a navíc…on…on brečí?

Já opravdu nedokážu nic jiného, než dělat problémy. Ubližovat milovaným lidem. Chtěl bych… tolik bych mu to chtěl vynahradit.

Byl tak blízko. Ani se nepohnul, ale stále opakoval ty poslední slova, a že je k ničemu.

Obejmul jsem ho a stále na něj mluvil:,,Je to v pořádku. Nic se nestalo. Nejsi k ničemu. Kdybys byl k ničemu, tak by jsi mě nezachránil, ale nechal mě tam a utekl…jako já.“

Podíval se na mě pohledem jako by říkajíc:,,Myslíš to vážně? Upřímně?“

Chytil mě kolem pasu a pevně držel. Hlavu mi položil na rameno.

Vydržel tak asi hodinu.

Pak se zvedl a ještě jednou se mi omluvil a omlouval se mi i za to, že jsem ho viděl takhle se složit, i když by neměl mít žádné slabosti, jinak by mě neochránil. Moc jsem to nechápal…

Otočil se a letmě prohodil:,,Jdu pro dřevo, počkej tu, a kdyby něco, stačí zavolat mé jméno.“

A s těmito slovy zmizel v nedalekém tmavém lese. Je podivné jak jsme najednou narazili na les, ale nevypadá, že by byl velký.

Abych zabil nudnou chvíli, začal jsem si házet kamínky. Jsou také zvláštní, připomínají mi runy.

Když mě to přestalo bavit, tak jsem z nich začal stavět věže, pak jsem hledal nejhezčí kamínky. Hele, támhle jeden moc pěkný. Šouravým krokem jsem se přibližoval. Ohnul jsem se pro něj a…

Nade mnou se vypnul obrovský stín. Neříkejte mi, že…

Ne maskování to nejsou. Na hlavu mi spadla velká hnusná slina.

Otočil jsem se a za mnou se kroutil tak 15 m vysoký…

,,Bum,“ Skrz hlavu mu vystřelil dřevěný kolík. Sklátil se k zemi.

,,Neříkal jsem ti snad, že mě máš zavolat, když se něco stane? Tihle pouštní červi se tu potulují všude a je jich mnoho a čekají jen na něco živé, co by mohli sníst.“ naštvaně na mě mluvil Lucas.

,,P-Promiň, já … já … jen…“ snažil jsem se to Lucasovi nějak vysvětlit, ale on mě dřív odbil:,,No, to je jedno. Byl jsem tu v čas. A teď si dáme večeři.“

Myslel jsem, že přinese jenom dříví, ale on i ulovil i něco k jídlu

Co to je to? Králík, srna nebo prase. Ani jedno. Lucas přitáhl obrovskou barevnou rybu. Kolik tak mohla vážit? Asi 20, 30 nebo 40 kilo. Nechápu, že má tolik síly asi hodně cvičí.

Zlaté plameny šlehají vysoko k nebi a uhlíky létají všude okolo. Lukas pomalu otáčí rybu nad ohněm. Já jsem si z ní posbíral nějaké šupiny. Stále hledím do ohně jako by to byla televize.

Tu se v plemenech objeví koruna a stejně tak rychle zmizí. Chtěl jsem to prozkoumat, ale Lukas už dodělal večeři.

Nic takového jsem v životě nejedl, bylo to nejlepší, co jsem měl.

Když jsme dojedli, položil jsem se na bok vedle ohně a stále se do něj díval. Najednou ke mně přišel Lucas, chtěl jsem se zvednou, ale… Lehnul si vedle mě, podepřel si hlavu a chytil mě kolem pasu. Položil mi hlavu na rameno a chvíli se semnou díval do ohně. Pak mi potichu zašeptal do ucha:,,Taky jsi to viděl, že?“

Poskočil jsem a on se zahuhňal. ,,Nebude ti vadit, když si lehnu vedle tebe? Je docela zima.“ Nevěděl jsem, co mu na to mám říct, takže jsem jenom kývnul.

Plamen pomalu dohasínal a já nervozitou nemohl usnout. Proč mi tolik buší srdce? Jen doufám, že ho Lucas neuslyší. Dlouho jsem nad něčím přemýšlel, už si nepamatuju o čem, ale nakonec jsem usnul.

Ráno oheň už nehořel. Lukas byl už na nohou a připravoval věci na cestu. Sluce právě stoupalo vysoko na nebe a jeho odraz v zrníčkách písku byl kouzelný. Nádherný pohled, i když jen na pár minut, v mém srdci zůstane navěky.

,,Pojď . Pokračujeme dál, neboj se už jsme skoro na místě a pak se dozvíš vše.“ Mile mi oznamoval Lucas.

Vydali jsme se na dlouhou cestu. Ale bude to stát za to.

KDO VLASTNĚ JSEM?