DEMONS (Doujinshi)

13. kapitola- zhouba

A teď si dám další chod. Potutelně se pousměju, vyskočím z postele. Tentokrát jsem si nechal zavolat někoho zkušenějšího. Do mého pokoje vejde vysoká brunetka ve středních letech. Na sobě má minisukni a tílko s velkým výstřihem.

Několika kroky se protancuje ke mně. Jemně se nakloní, tak, že jí je skvěle vidět do výstřihu a políbí mě na tvář. Udělám totéž a přesunu se k jejímu uchu. Tohle jídlo si vychutnám. Kousnul jsem hluboko do ucha, až jí vytekl pramínek krve, který jsem pak svými polibky slízal.

Dnes jsem na to chtěl jít pomalu a užít si zábavu, ale ona mě to potěšení nedopřála. Začala mi věnovat hluboké polibky. Její ruce se pohybovaly níž a níž.

,,Bum,“ Azazel rozrazil dveře a celý udýchaný mi líčil situaci:,, Sameli. Samaeli, prosím…v pečetící místnosti se něco stalo s křišťálovou koulí! Prosím Samaeli, jestli to…“

Nepříjemně jsem odfrkl:,, Dobře, dobře. Ale ještě jednou mě vyrušíš a nechám tě vykastrovat.“

Vešli jsme do pečetící místnosti. Vše bylo, jak má být. Rozzuřeně jsem se otočil na Azazela, abych mu mohl vrazit, ale…. On stál mezi dveřmi, škodolibě se usmíval. Pomalu zavíral dveře. Co to do pekla ten zpropadený… Rozběhl jsem se, abych mu v tom zabránil, ale bylo už příliš pozdě.

Na podlaze se objevily stovky pečetí. Nejde to zastavit, kdybych uměl lítat, tak bych…

Ucítil jsem prudkou bolest u srdce a po chvíli i hlavy. Po celém mém těle se rozprostíraly ty zpropadené pečetě. On mě zradil, zradil svého pána, za to musí zemřít. Snažím se dostat ke dveřím, ale temné stíny mě uchopí pevně do svých spárů a začínají mě vtahovat do temnoty.

,,Ne! Ne! To mi nemůžete udělat! Křičel jsem stále dokola v naději, že mě někdo přijde zachránit. Nikdo nepřicházel. Slyšel jsem hlasy na chodbách, ale dveře se neotevřely. Ten pocit bezmoci, to bylo poprvé, co jsem ho poznal. Bezmoc je ta škaredá bába, která je všude kolem vás a pomalu si vás svazuje, aby vás mohla mučit.

Je konec. Stojím na tom místě, které bych chtěl ze všeho nejmíň vidět. Ten ostrov v temnotě, jež velice dobře poznávám.

V dálce jsem zahlédl postavu. Věděl jsem dobře, kdo to je… Je to to já, které žilo v lidském světě, a když dostal hlad, jedno za rok jsem vystoupil z jeho hlubokého spánku a bral si lidské oběti. Ten den 24.12 si lidstvo muselo tyto tragédie zapsat do dějin.

On tu přede mnou sedí a vypadá jako rozbitá hračka. Tupě na mě zírá svýma vyprahlýma očima, až mě zamrazí. V ruce žmoulá kus košile, co má na sobě. V hlavě má stále díru od mé ruky.

Chtěl jsem se tomu smát, ale.. kolem rukou, noho a krku se mi připevnily řetězy. Cítil jsem, jak ze mě berou život, stejně, jako já těm dívkám. A znova… znova je tu ta babička beznaděj a vtahuje mě na dno nejhlubší propasti, ale… já nemůžu umřít.. já nemůžu. A ptáte se proč? To je pošetilá otázka. Co si myslíte, že by se stalo, kdyby bůh smrti, nositel kosy zemřel? Svět by zmrzl, hodiny by přestaly ubíhat, lidé by neztáli ani neumírali, ale také by se nerodili. Na zemi by zavládl chaos. Mrtví by vstanu-li ze záhrobí a procházeli se světem. Co by se asi stalo, kdyby ta mrcha smrt chcípla? No? To už si nikdo dál nedokáže představit.

Musím se přiznat, ani já ne…

Visím v okovech tak vyhublý a sláb, že nedokážu pohnout koncem prstu natož promluvit. Za to Oliverovi se rány hojí a přemisťují se na mě.

Čekám, že vstane a začne se mi smát… Ovšem on není já a místo toho vstal a vlídně ke mně promluvil:,, Všichni děláme chyby a díky nim si připomínáme, že jsme živí. Jsi moje druhá polovina a jsem rád, že jsem tě poznal, jinak bych nikdy nemohl začít napravovat chyby, které jsme učinili.“ To řekl a rozplynul se jako oblak prachu. Nejdřív, jsem ty bláboly nechtěl vzít ani na vědomí, ale věčnost v osamělé temnotě vás přece jen trochu změní. Začal jsem přemýšlet a po nějaké době byla tato slova tím, co mě zachránila, mohl bych tomu říkat i spása. Ale obávám se, že když by mě teď vrátili vládu nad tělem, já bych byl stejný jako dříve.