Harry Potter challenge 2.0

17. Famfrpál

Pohled třetí osoby:

Zrovna začínal podzim a venku už několik dní silně pršelo. To ale neznamenalo konec famfrpálových utkání. Zrovna dneska proti sobě hrál Nebelvír a Zmiozel. Harry byl natešený jako obvykle a navíc se nemohl dočkat až Draca zase porazí. Za těch pár měsíců v šestém ročníku se z nich staly... něco jako kamarádi. Harry chtěl vyhrát a nejen kvůli sobě a týmu nebo Dracovi. Chtěl vyhrát pro Severuse, který si ho sice pořád dobíral, že je Zmiozel lepší ale Harry věděl, že i tak mu bude držet palce. Severus... kdyby nebylo jeho tak by se se Siriusovou smrtí nevyrovnal tak dobře. Pořád to bolelo a hodně ale nebylo to tak strašné, když věděl že není sám. Mohl za Severusem kdykoliv přijít a vyplakat se, mohl mu říct naprosto všechno, miloval ho. Ano miloval ho ale nahlas mu to ještě neřekl, nedostal k tomu odvahu. On, Nebelvír k tomu neměl odvahu.

Nastal čas zápasu a všichni hráči vlétli na hřiště. Jakmile byl vypuštěn camrál, Harry se pořádně rozhlédl, ikdyž mu to déšť celkem ztěžoval. Za pár vteřin uviděl zlatonku a vrhl se za ní. Létala ze strany na stranu, nahoru, dolů, jak se jí zlíbilo a Harry s ní držel krok. Létal sem a tam s napřaženou pravačkou a snažil se zlatonku chytit. Ta najednou vyletěla prudce vzhůru, vysoko do oblak a Harry ostře, těsně míjející profesorskou tribunu hned za ní.

Severus ho celé utkání napjatě sledoval, on je vážně neuvěřitelný. Když viděl, jak prudce stoupá za zlatonkou dostavily se obavy. Byl tak vysoko, že ho kvůli počasí už nemohl nikdo vidět. Co když se mu něco stane? Severuse při téhle myšlence bodlo u srdce. Po chvíli se zlatonka vracela níž a níž a s ní i Harry, který teď na koštěti už téměř stál. Riskuješ... zbytečně riskuješ. Jen co si to v duchu dořekl uhodil blesk. Uhodil přímo do Harryho koštěte a ten se v tu chvíli natáhl po zlatonce, kterou chytil. Jenže z koštěte spadl a to z pořádné výšky.

Severus neváhal a už se hnal na hřiště zjistit, jestli je v pořádku. Když k němu doběhl a v závěsu za ním ředitel a několik dalších ať už profesorů či studentů Nebelvíru, dokonce i Draco sesedl z koštěte. Harry ležel nehybně na zemi, byl v bezvědomí ale v ruce držel zlatonku.

Harry přišel k sobě a okamžitě věděl, že je na ošetřovně. Moc si ze zápasu nepamatoval ale ten pád ano. Než otevřel oči slyšel hlas profesorky Prýtové jak někomu říkala, že pád z takové výšky může způsobit i menší ztrátu paměti. Cítil jak ho někdo drží za ruku. Otevřel oči a první co viděl byl bílý strop.

Podíval se vedle sebe a uviděl profesora lektvarů.

,, Pane profesore? Proč mě držíte za ruku?"

V černých očích se odrazila panika a bolest.

,, Harry... ty...ty si nepamatuješ..."

,, Co?"

,, Nás?"

Harry se usmál a rozhodl se to divadlo ukončit.

,, Samozřejmě, že pamatuju Severusi. Dělal jsem si z tebe legraci."

,, To není vtipný."

Tvářil se naštvaně ale v očích měl úlevu.

,, To už je poněkolikáté co jsem na ošetřovně kvůli famfrpálu. Možná mě to zabije spíš než Voldemort."

Usmál se na svého přítele.

,, Nevtipkuj tak Harry, bál jsem se o tebe. Nic takového neříkej, neumřeš."

,, Miluju tě Severusi."

Lektvarista se na chlapce překvapeně podíval a pak mu věnoval úsměv, který vždy vidí jen on.

,, Já tebe taky Harry. Já tebe taky."...

Zítra to vidím na 15+ tak se těšte, snad se mi to podaří napsat.