Tanghao
Chvíli koukám směrem, kam utekl ten kluk, zakroutím hlavou. Asi jsem ho vyděsil. Vezmu si pití, co jsem si koupil a chci konečně odejít od pultu, ale všimnu si plyšového králíčka, co leží na zemi. Že by patřil tomu klukovi? Zvednu ho ze země a chvíli si ho prohlížím. Měl bych ho vzít sebou? Toho kluka stejně pravděpodobně nikdy neuvidím, tak není důvod, proč bych toho králíčka měl brát sebou.
„Tanghao? Snažíš se změnit svůj styl...? Plyšovým králíčkem...?" pobaveně se Yixing začne smát, když ke mně dojde. Zakroutím hlavou a přejdu jeho otázku. Už dlouho se snaží mě přimět ke změně...chce, abych změnil svůj účes, že s ním vypadám jako idiot, že je to houba na hlavě, která se nosila 200 let zpátky. Chce, abych změnil šatník, že béžové kalhoty a kostkový svetr neutrálních barev je nudný a vypadám spíš na 50. Vždycky odmítnu, proč bych měl měnit svůj styl? I kdybych to udělal, vždycky to bude on, kdo bude mít navrch. Vždycky byl nejlepší. Ve známkách, ve vzhledu, v chování...vždycky byl jedničkou. Já to nikdy nedokázal, nikdy jsem nedokázal jen tak s někým flirtovat, nadhazovat komplimenty...jít jen tak někoho oslovit, protože se mi líbí...jít s někým do postele jen pro to, že mě ten člověk přitahuje a pak ho pustit k vodě, protože mě to přestane bavit. Tohle jsem mu vlastně ani nezáviděl, protože já bych to nedokázal.
Ale není to zase tak, že bych neměl vztahy. Pár jsem jich měl, těch krátkých i těch dlouhých, ale...vždycky to bylo stejné, vždycky to bylo v pořádku a docela i hezké, dokud jsem svému příteli nepředstavil bráchu. Pak to vždycky...šlo nějak samo do háje, kolikrát se až divím, že jsem za celý svůj život nezačal bráchu nenávidět, ale...neberu to až tak, jak to je. Vím totiž, že to nedělá schválně. Nikdy neflirtoval a nezačínal si s někým, o kom věděl, že se mi líbí. To, že se o to snažil ten druhý, za to nemohl.
Vylezeme před letiště a já vytřeštím oči, když nám personál doveze auto, co si nechal Yixing půjčit. Není to typ, co bych chtěl jezdit taxíkem a už vůbec ne MHD, takže pokaždé, když někam cestuje, tak si nechá půjčit auto. A tohle vypadá super luxusně, všichni okolo se na nás dívají a já si najednou uvědomím, jak vedle něj vypadám. On je vždycky sexy, okouzlující, skvěle upravený bez jediné chyby. S luxusními doplňky a luxusním autem a já...moje oblečení je staré jako lidstvo samo, můj účes připomíná houbu a můj kufr by z fleku mohl do muzea jako úkaz starý několik stovek let. Doteď jsem si ani neuvědomil, jak špatně na tom jsem. Vypadám jako bych buď vůbec nevydělával anebo vydělával málo...rozhodně by lidi neřekli, že vydělávám takové peníze, ačkoliv je opak pravdou. Povzdechnu si sám nad sebou a nasednu s ním do luxusního auta.
„Dnešek začíná seznamovacím večírkem," mrkne na mě a usměje se. „jsi si jistý, že se nechceš dát trochu dohromady?" pozvedne obočí. Neznělo to štiplavě, ani výsměšně...uvědomil jsem si, že v tónu jeho hlasu slyším i trochu starosti.
„To je dobrý," zakroutím hlavou. „i kdybych vypadal jako světový model, tak mi to nepomůže." Povzdechnu si. Nepomůže, protože k čemu mi bude vzhled, když neumím mluvit s lidmi?
Dojedeme na parkoviště blízko pláště a vyřídíme si ubytování. Žasnu nad tím, jak je to tady luxusní a jak dobře to tady vypadá. Naším ubytováním jsou chatky lehce nad hladinou moře, vypadá to...hodně dobře. Naštěstí máme s Yixingem oddělené chatky, sláva...až se mu podaří někoho sbalit, tak nebudu muset být ve vedlejší místnosti a poslouchat, jak si skvěle užívají noc. Jo, i to se mi několikrát stalo. A já se obávám, že nejsem ani zdaleka v posteli takové zvíře jako Yixing, protože se mi nikdy nestalo, aby mi někdo u sexu slastí křičel. Bože, proč nad tím vůbec přemýšlím?!
Vybalím si věci a chvíli jen tak stojím na menší terase, která je za chatkou nad mořem, vedou z ní i schůdky rovnou do moře. Je tu hezky...ale k čemu to je, že je tu hezky, když jsem tu sám. Na chvíli se natáhnu na lehátko, jsem z toho letu polámaný a unavený, takže mi přijde vhod to, že si na chvíli zdřímnu a odpočinu. Nehledě na to, že musím vymyslet, jak se vyvléknu z té seznamovací párty, protože tam opravdu nechci. Jakože tam opravdu nechci. Co je pro člověka, který nesnáší mega společnost neznámých lidí, horší než seznamovací večírky? Horší už je jen se zaseknout s cizím člověkem na dvě hodiny na ruském kole.
„Nemyslím si, že je to dobrej nápad." Povzdechnu si, zatímco si oblékám své béžové nudné kraťasy, které se od nudných kalhot liší pouze délkou nohavic. Vezmu si klasickou kostkovanou košili a odeženu Yixinga, když se nabídne, že mi upraví vlasy. Nepotřebuju zářit, potřebuju být nenápadný a neviditelný. To je to, co potřebuju. Ne na sebe upozorňovat. Už tak na sebe budu upozorňovat až až tím, že budu stát vedle Yixinga.
„Myslíš si, že někoho poznáš tím, že budeš sedět doma? Mazej." Vystrčí mě ze dveří a já si rezignovaně povzdechnu. Plážový bar svítí všemi barvami, v písku tancují lidé a lidí je tu...hodně. Víc než hodně. Očima projíždím davy lidí, dívám se po lidech, co sedí v písku, kteří sedí u stolů a kteří sedí nebo stojí u baru a srdce mi poskočí, když vidím růžovoblonďaté vlasy v davu. To je ten klučík z letiště, ten který ztratil toho králíčka. Všimnu si, jak stojí s nějakým dalším klučíkem, vypadali tak zhruba stejně staří, nevím, proč mám pocit, že vypadají jako bráškové. Bože, vypadají oba tak na 16-17 let, je to pedofílie, kdybych s někým takhle starým chodil já, když je mi 30?!
Yixing mě posadí ke stolu, když vidí, jak jsem z těch lidí na větvi a dojde nám na bar pro pivo, pokud se tomu teda dá říkat pivo. Yixing do mě pod stolem kopne a hlavou ukáže k baru, kde stojí ti dva. Vidím, jak mu září oči. A taky na něm poznám, když má na někoho zálusk a někdo se mu líbí.
„Ani jeden...není můj typ..." šeptnu, ale přesto to zašeptám hlasitěji, abych překřičel hudbu. Vím, že proti bráchovi nemám šanci. Lepší je mu říct, že se mi ani jeden nelíbí, lepší se stáhnout a nic neříkat, já totiž vím, že nemám šanci. A ani si ji nenalhávám, naděje sice umírá poslední, ale...je rozdíl mezi nadějí a naivitou.
„Asi se tam půjdu podívat." Pozvedne Yixing obočí a já se ošiju.
„Počkám tady." Zakývám hlavou a pak ho se závistí pozoruji, jak sebevědomě vstane a sexy chůzí se vydá k baru, kde stojí ti dva klučíci. Ten blonďáček se hned odklidí a zůstane tam jen ten růžovoblonďatý. Povzdechnu si. Vždycky je to stejné, vždycky se mi někdo líbí a...dopadne to takhle.
„Ahoj." Překvapí mě najednou někdo, když to na mě vyjekne a já skoro spadnu ze židle. Je to ten blonďák, co byl na baru, ten, co odešel, když tam přišel Yixing. Bože, proč přišel sem! Mám utéct?! Jak rychle mám utíkat?! Mám mu říct, že mám sraní, jít na záchod a doufat, že ho to natolik znechutilo, že už mě nebude oslovovat?!
„A-A-Ahoj." Vydám ze sebe, bože, proč na mě mluví! Tanghao, dej se dohromady, je ti 30!
„Máš jméno nebo ti mám říkat houbo?" pozvedne obočí. Je jako brácha, jeho krása je tak oslnivá, mám pocit, že kolem něj lítají hvězdičky a za chvíli mi asi jeho vzhled vypálí zornice. Měli by zakázat, aby takhle hezcí lidé chodili mezi nás obyčejné ošklivé. „Já jsem Cai Xukun." Vezme moji ruku sebevědomě ze stolu a začne s ní třást, pozvedne svoje dokonale upravené obočí a čeká, až se já představím. Bože...nemůže...nemůže tudy proletět tornádo a přerušit tuhle trapnou situaci?
