Jaemin
Nechám se jím odnést k němu do chatky. Posadí mě na postel a dojde pro lékárničku, kterou každá chatka má a začne mi ošetřovat koleno. Bolest ani nevnímám, protože pořád přemýšlím nad tím, co mi řekl. Má...má mě rád? No, líbím se mu to je skoro to samé, ne? Já vím, že skočím rychle na špatnou vlnu a hodně věcí si špatně odvodím, ale...tohle možná znamená, že by ... jsme spolu mohli chodit? Setřu si slzy, když se mi zase rozeběhnou po tváři.
„Bolí to?" vypískne a dá tampónek s dezinfekcí dál od mojí nohy. Zakroutím hlavou a hlasitě vzlyknu. „Copak." pohladí mě po tváři. Zapláču ještě víc.
„Jen," zalapám po dechu mezi vzlyky „jsem ublížil bráškovi...zase...nevím, jestli mi odpustí." zakryju si obličej a po chvíli cítím jeho ruku na svých vlasech.
„Neboj se, určitě ti odpustí. Promluvíte si o tom a určitě spolu najdete řešení, mh?" řekne mile a já po chvíli přestanu plakat a přikývnu. Snad mi bráška odpustí...měl bych spíš přemýšlet, jestli odpustím já jemu, ale...pokud si bráška opravdu nechtěl hrát s mými city, tak...já ani nevím, co si mám myslet. Mám v hlavě veliký zmatek a všechno se mi tam míchá. Tanghao mi obváže koleno a usměje se na mě.
„Tak hotovo, doprovodím tě do tvé chatky." usměje se na mě a já ho chytím za ruku, když chce odejít.
„N-Nemůžu tu zůstat...ještě chvilku?" špitnu. Usměje se a přikývne a sedne si ke mně na postel. Zhluboka se nadechnu. „Víš já, mám strach...mám strach z toho až potkám brášku." špitnu a cítím jeho ruku na svých zádech.
„Neboj se, kdyby cokoliv, tak um...můžeš jít ke mně," usměje se. „můžeš tohle považovat za um...tvojí bezpečnou zónu, když...budeš potřebovat pomoct, vždycky sem můžeš jít." pohladí mě po vlasech. Zvednu k němu oči a zářivě se na něj usměju.
„Děkuju." špitnu a nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, možná jsem prostě chtěl, aby opravdu věděl, že jsem mu vděčný. Nahnu se k němu a vtisknu mu rychlou pusu na tvář. Překvapeně něco vypískne a já se musím zasmát nad tím, jak je roztomile plachý. Konečně někdo, kdo je na tom hůř než já. Chytí se za tvář a se smíchem se na mě podívá.
„Tak já...půjdu k sobě." usměju se a on přikývne a pomůže mi na nohy a podepře mě, aby se mi lépe šlo. Opatrně vyjdeme ven a dojdeme až k mé chatce. Zhluboka se nadechnu a otevřu dveře. Když přijdu na to, že tu bráška není, tak si lehce úlevně oddechnu a nechám se Tanghaem dovést až k posteli, na kterou si sednu.
„Tak zítra." odkašle si nervózně. Přikývnu a po pár úsměvech odejde, ještě mu v rychlosti popřeju dobrou noc, než zavře dveře a pak si lehnu do postele. Nevím, jak dlouho ležím a přemýšlím nad vším možným, ale když se znovu otevřou dveře a já poznám bráškův hlas, tak se zahrabu víc pod peřinu. Co...co mám teď dělat. Mám dělat, že spím nebo...mám se mu hned omluvit? Neudržím se a začnou mi po tváři stékat slzy. Co když mi neodpustí.
