Jaemin
Přemýšlím, jestli to, co dělám, je správné. To rande s Yixingem bylo nádherné. Nikdy se na mě někdo tak neusmíval nebo nedotýkal. Držel mě lehce za ruku a pro mě to bylo krásné. Ale...občas se hovor stočil ke Xukunovi. A já nevím, jestli je ten pravý pro mě. Vím, že jsem ve svých pocitech byl kolikrát sobecký. Bráška nemůže za to, co se děje, za to, že on je tak krásny a vynikavý ve všem co dělá, i když je to jen dýchání. Když pro mě Yixing večer přišel. Nevím proč, ale přišel mi trochu...jinačí. Jako by se mnou nechtěl trávit čas, jako bych to nebyl já, za kým přišel. Mělo mi to dojít, když jsem je dva viděl u dveří. Xukun nedokáže skrýt moc věcí. Jako jeho bratr vím, kdy lže a kdy něco skrývá. Přišlo mi, že se za jeho pohledem něco tají jakoby...mi chtěl něco říct, ale zároveň nechtěl.
S Yixingem jsme se procházeli po pláži a já ...nevím proč, ale přišlo mi to takové chladné. I když se Yixing snažil flirtovat a dělat vše jako před tím tak...nevím, přišlo mi to takové nucené. Hlasitě si povzdechnu, když dojdeme pře naši chatku.
„Bylo to moc krásné." usměje se, a když otevřu dveře, tak vidím jeho pohled za mě a dojde mi, že vyhlíží Xukuna. I přes to se usměju.
„Bylo." špitnu a zalezu po chvíli do chatky a hlasitě si povzdechnu, Xukun tu není, asi se šel taky projít. Chvíli čekám, ale pak se převléknu do plavek a vezmu si ručník. Možná bych si mohl jít na chvíli zaplavat. Nechat moře, aby ze mě smylo všechny ty myšlenky. Nechci po Xukunovi znova vyjet. Nechci, aby na mě viděl, že jsem smutný, protože by hned pak byl smutný i on a to nechci. Vyjdu pomalu ven a oddechnu si, když Xukun není u chatky. Rychlými kroky dojdu na pláž, položím ručník na písek a zhluboka se nadechnu. Pořád je takové vedro a já se těším až schladím svoje tělo. Po tom se mi i bude lépe spát. Dojdu na okraj moře a nadšeně vypísknu, když mi příliv osvěží chodidla a zastudí to. Chvíli se odhodlávám, ale postupuju dokud ve vodě nejsem po ramena a začnu plavat. V jednu chvíli se na vodě položím na záda a nechám se unášet. Ale ne moc, abych, ehm, někam neodplul a tam mě nesežral žralok. Začne lehce pofukovat vítr a já se zatřesu, když vynořím ramena a vítr mě ochladí. Začnu plavat ke břehu, ale vítr moře lehce rozbouřil, a tak jdou vlny proti mně. Vyčerpaně si povzdechnu a po chvíli začnu zase plavat, ale vypísknu, když mě smete jedna vlna a já se nalokám vody. Vynořím hlavu a začnu kašlat a zadržím dech, když přijde další vlna. Chvíli nevím, kde je nahoře a kdy dole. Kde je dno a kde hladina, ani nevím, jak jsem se dostal, tak daleko od břehu, ale začnu panikařit, když v hloubce nenacházím pevno pod nohami. Zavřu vyděšeně oči a leknu se, když kolem sebe ucítím něčí ruce. Překvapeně otevřu oči a zhluboka se nadechnu, když se moje hlava dostane nad vodu a hlasitě zalapám po dechu. Zadívám se na muže, co mě drží v náruči a vytřeštím oči, když je to ten, co mi přinesl toho králíčka. Pevně se ho chytím a zavřu oči. Co tady dělá...j-jak věděl, že ho potřebuju.
Odplave se mnou až na mělčinu a odnese mě na osušku, do které mě zabalí.
„Měl bys dávat pozor." řekne a jeho hluboký hlas mi nažene větší husí kůži než vítr, který kolem nás fouká.
„Děkuju." špitnu a on se usměje. Prohrábne si svoje krátké vlasy a já si musím skousnout ret nad tím, jak je krásný.
„Doprovodím tě do chatky." natáhne ruku a já jí s radostí přijmu. Odvede mě do chatičky a já se usměju, když stojíme před dveřmi. Ještě jednou mu poděkuji a vejdu dovnitř. Přitisknu si ruku na hruď a slastně vydechnu a celý se zatřesu zimou. Hned se obléknu a zabalím se do mikiny a vyjeknu, když se ozve hrom. Najednou si uvědomím, že bráška není v chatce. Panicky vyjeknu a vezmu telefon, ale když mu zavolám, tak přijdu na to, že má telefon tady. Vyskočím na nohy a rozběhnu se z chatky.
„XUKUN! Bráško!" vyjeknu hystericky a přehodím si přes hlavu kapuci. „BRÁÁÁŠKO!" zakřičím a pevně si skousnu ret.
„Co děláš venku?" vyjekne hlas. Trhnu sebou a zadívám se na toho muže, co mi pomohl v moři.
„Hledám brášku! Není v chatce a já mám o něj straaaach!" vyjeknu na konci věty, když se zahřmi a já si zakryju rukama hlavu.
„Určitě je v pořádku!" musí na mě křičet, abych ho přes vítr a déšť slyšel.
„Ale co když není!" vyjeknu, „Kde jinde by byl než v chatce!" vypísknu a on mě chytí za ruku a táhne mě pryč z deště.
„Počkej tady," ukáže na chatku. Zadívám se na číslo, je to jiná chatka než moje. „podívám se po něm, ano? Moje chatka je menší, budeš se tam cítit lépe." usměje se na mě. Přikývnu, a když mě popostrčí dovnitř, tak si se vzlyky sednu na židli, co má u stolu a kolínka si přitisknu k tváři. Trvá to asi deset minut, než přijde zpátky a já se leknu, když otevře dveře. „Našel jsi brášku?" vypísknu a on přikývne a odkašle si.
„Je no, ehm, v hlavní budově a čeká tam, než déšť přestane a pak přijde...říkal." odkašle si, ale nevím, proč ale přijde mi divné, že uhýbá pohledem. Ale věřím mu, nevím, proč ale věřím mu.
„Děkuju." usměju se na něj a setřu si slzy, a když se znovu zahřmí tak celý nadskočím a znovu si zakryju hlavu.
„To nic, ššš." pohladí mě po hlavě a já se k němu natisknu a obejmu ho. Zabořím hlavu do jeho hrudi a snažím se normálně dýchat. Celý se napnul ale po chvilce mě taky obejme.
„Máš hlad um..." odkašle si a já si uvědomím, že neznám jeho jméno.
„Jaemin." zvednu k němu hlavu a opatrně ho pustím.
„Tanghao," usměje se. „mám tu nějakou sušenku." vyjekne a začne hledat po pokoji, dokud nenajde sušenku. Vezmu si jí od něj a s úsměvem se na něj zadívám. Doufám, že tahle bouřka...nikdy neskončí...
