děkuji za aktivitu i přesto, že už nepíšu!❤️
každý den je tu strašně moc upozornění, chci teď samozřejmě opět začít psát, cítím se na to, že to bude zase jako před tím!❤️
určitě se pokusím aspoň každý týden něco napsat❤️
tady je menší zkušenost, chci vám všem říct, že kdyby se cokoli dělo, jsem tady pro vás!
určitě mi můžete napsat na ig: simielleuwu
neubližujte si, vím jak je to těžké, jsem tu pro vás a strašně děkuji za ty krásné roky! za tu dokonalou podporu!
užijte si příběh!!
vaše sim❤️
Myslel jsem na to neustále, neustále jsem měl plnou hlavu toho, co se právě událo.
Ležel jsem na lůžku v psychiatrické léčebně za pokus o sebevraždu.
Stále jsem se klepal, cítil jsem po celém těle tu šílenou zimu. Zápěstí jsem měl zavázané ze sanitky, kde mi to ovázal velmi příjemný sanitář.
Celou cestu se mě ptal na různé věci, co mám rád, co studuji, ptal se na mé oblíbené věci, nikoli proč jsem to udělal.
Plakal jsem, bylo mi hrozně.
S pláčem jsem vešel do koupelny a natáhl se pro tátovu nepoužitou novou žiletku.
Něco, co jsem dělal dost často, bohužel nyní už jsem věděl o definitivní volbě.
Můj mladší bratr spal v posteli v mém pokoji.
Oba jsme zítra měli před sebou nároční začátek týdne a to školu.
Ještě před víkendem jsem byl v pátek venku s mou kamarádkou, mluvil s ní o všem, co mě trápí, že už vážně nic nezvládám a že se bojím o svůj život díky hlasům v hlavě. Těm hlasům, které mě tak moc nenávidí a chtějí jen jedno.
Mou smrt.
Šílenost stoupala čím dál víc, křičel jsem sám v sobě zoufalostí. Přímo jsem řval.
Ten den mě vlastně viděla ona jako poslední, když nepočítám svou rodinu. Ten den jsem jí řekl, že chci svůj život ukončit.
Její ranní telefonát mě vzbudil ani ne před hodinou a já slyšel její pláč, jakmile jsem řekl, kde jsem.
Plakala a říkala, že mi mohla pomoct, ale já věděl, že nemohla.
Moje oči byli utahané, do nemocnice jsem přijel po jedné hodině, sestřičky byly nepříjemné a já nepřestával plakat.
Z prvního dojmu nemocnice jsem měl husí kůži, možná díky tomu, že byla noc, všude tma a jen ošklivé budovy popsané čísly.
Budovy, které všichni nazývali pavilony.
Tohle je vše tak zmatené, já vím, ale nemůžu si pomoct, vzpomínky mi létají nepostupně v hlavě a já se neustále klepu, kapky se mi kutálejí po tvářích a končetiny mi mrznou čím dál víc na tu jednu nejhorší vzpomínku.
Na to, když do pokoje přišel můj táta a začal se slovy: "Nialle? Nialle co se děje? Jsi v pořádku?"
Schovával jsem své ruce pod deku, byl jsem zticha, aby nic nepoznal.
Stáhl deku a viděl krvavé rukávy.
Ihned rozsvítil v mém pokoji, můj bratr se vzbudil a táta mu řekl, ať mi tiskne krvavé zápěstí.
Začal plakat a táta panikařil, běžel dolů za jeho rodiči, které ihned vzbudil.
Začal jsem čím dál víc plakat, když jsem slyšel jeho hlas křičet: "Volám sanitku a policii,"
Nahoru do mého pokoje přišel děda a to bylo to nejvíc bolestivé. Miluji ho. Můj táta je cholerik a to samé jeho matka, vím, že bych to neměl říkat, ale nikdy jsem jí neměl v lásce, celé mé psychické problémy dokázala jen zhoršit.
Doma nikdy nikdo nepoznal, že každý den brečím. Každý den si ubližuji a s každým dnem jen má touha na sebevraždu jen roste.
