Please...bite me [YAOI]

🎈Eleven🎈

Pohled Todorokiho
"Pane Todoroki, proč ste je zabil?" Optal se mě detektiv. "Já vám říkám že s tím nic společného nemám!" Přeměřil si mě pohledem. "Tak co kdybychom šli na detektor lži?" Souhlasil jsem. Vedl mě dlouhou chodbou až jsme došli do nějaké tmavé místnosti.

"Zavraždil jste ty lidi?"

"Ne, nemám s tím nic společného." Detektiv se koukl na přístroj, který mé tvrzení potvrdil.

"Řekněte nám co ste v ten den dělal?"

"Byl ve vězení." Ušklíbl jsem se. Přístroj znovu ohlásil mou pravdu.

"A víte kdo to udělal?"

"To už si nepamatuji." Přístroj mou pravdu zase potvrdil.

"Pane tak co?" Optal se nějaký policista. "Je nevinný." Ohlásil detektiv. Ten mladší ke mě přišel a vpíchl mi injekci do ramene. Vše zčernalo a já upadl do hlubokého spánku.

Pohled Dekua
"Deku, kam se chystáš?" Optala se Toga. "Musím odejít." Pousmál sem se. "Ale proč?" Toga nebyla ten typ holky, která by se rozbrečela a škemrala o to, abych tu s nimi zůstal. "Něco jsem si uvědomil, ale bouhžel až moc pozdě." Podíval sem se na ni. "Oznámím jim to." Vděčně jsem se na ni usmál. "Ale ještě než odejdeš, mohl bys mi něco slíbit?" Optala se. "Jistě." Odvětil jsem. "Jednou se k nám vrátíš, slibuješ?" Podala mi malíček. Pousmál sem se. "Slibuju." Spojil jsem naše malíčky.

"Někde tady by to mělo být." Zamumlal jsem. Našel jsem to. Velké sídlo, bylo tmavé a dveře pootevřené. Vešel jsem dovnitř. "Todoroki?" Zavolal jsem. "Todoroki!" Zpátky se mi ozvala má ozvěna. Asi si pro něco šel a zapomněl zavřít dveře. Procházel jsem barákem. Všude byl hrozný bordel. Kapesníky, mé oblečení, stará krev, střepy. "Todoroki, co si to tu dělal?" Nemohl jsem tomu uvěřit.

Seděl jsem v jeho posteli a čekal než se vrátí. Po 20:00 jsem se dost zhrozil, byl jsem tu 7 hodin a on furt nikde. "Co se mu mohli stát?" Rozhodl jsem se projít po celém baráku. "Byl jsem detektiv, určitě mi mé schopnosti dovolí něco najít." Všude byly střepy. "Ale okna nejsou rozbitá." Zamumlal jsem. Byl jsem v koupelně, v umyvadle byla krev. "Panebože." Nemohl jsem uvěřit, Todoroki byl čistotný, dbal na pořádek, tak proč je tu bordel?

Pohled Todorokiho
"Bolí mě hlava." Chytl jsem se za hlavu. Vždyť ten detektor mou nevinnost potvrdil, tak proč mě tu drží? "Ah, vidím že si vzhůru." Promluvil detektiv. "Hm, to asi vidítě správně." Jen protočil očima. "Necháme si tě tu do tě doby, dokud si na vše nevzpomeneš." Pak se otočil a odešel. Naplno jsem se rozbrečel. "Já si nic nepamatuju! Nevím co tu dělám, nevím! V tu dobu jsem byl ve vězení! Já nevím!" Hlavu jsem si dal do dlaní, po chvíli byly mé dlaně celé mokré.

Seděl jsem na posteli a pozoroval stěnu. "Měl bys je zabít." Slyšel jsem hlas ale nikdo nebyl v mé blízkosti. "Kdo to řekl?" Optal sem se. "Už si mě nepamatuješ?" Znovu se optal ten hlas. "Nepamatuju!" Koukal sem na své ruce. "Todoroki, vím že mě potřebuješ. Budeme spolu nepřemožitelní! Nikdo nám nebude stát v cestě!" Ten hlas se zasmál. "Sklapni! Sklapni! Sklapni!" Chytl jsem se za vlasy. "Nech mě být!" Moje slzy padali na zem. "Si slaboch Todoroki." Postavil jsem se. "Ne. To ty jsi slaboch!" Dal jsem pěstí do zdi, ta zeď popraskala. "Jsi nula Todoroki, proč si to prostě nepřiznáš?" Ten hlas se po mně plazil jako jedovatý had. "Ne,ne,ne,ne!" Znovu jsem bouchl do zdi, ta se rozpadla. "Jsi volný, uteč!" Rychle jsem se sebral a utekl.

Pohled Dekua
Procházel jsem celý dům. Chtěl jsem to vzdát ale našel jsem obálku. Byly na ni krvavé otisky prstů. Rychle jsem ji otevřel. Písmo bylo těžko čitelné, ale nějak jsem to přelouskal. Dal jsme se do čtení.

"Slova nemohou můj smutek popsat. Proč? Proč si mě opustil? Popletl jsi mi hlavu s pak zmizel. Nechci ti to dávat za vinu ale zkrátka musím. Je to teprve noc bez tebe, moje oči jsou celé mokré, mám na sobě tvoje oblečení, abych měl pocit že tu jsi stále semnou. Strašně mi chybíš..

Jsou tomu dva dny. Dva dny jsem tě neviděl, nic o tobě neslyšel. Pomalu se ze mě stává blázen, víš? Chodím jako tělo bez duše, oči prázdné, plné slz. Tak moc jsem se do tebe zamiloval! Tak moc! Bojím se, že jednou zapomenu. Zapomenu na mou lásku k tobě. Kde jsi můj milý?

Tři týdny, cítím smutek ale nebrečím, mé slzy už jsou vyčerpané, pořád na tebe nezapomínám...je to pro tebe úsměvné? Chci tě, chci ti dávat pusy, chci s tebou spát. Jsi můj. Proč sis odnesl mé srdce a duši? Vrať mi to prosím! Tak moc tě prosím, dej mi je zpět! Nevím už co napsat. Miluju tě!

Šest měsíců, už nevím proč jsem smutný. Slzy se mi vrátili a nyní stále brečím. Pociťuji bezmoc, strach a vztek. Nevím proč jsem smutný. Nechci brečet! Jsem normální? Nebo ne? Já, já vlastně ani nevím. Nikdo přeci není normální!

Rok, několikrát jsem se viděl, jak pláču a jsem smutný, ale nevím proč. Něco mi chybí, něco...kdybych jen tak věděl co! Já ale opravdu nevím, chci se smát...ne být smutný! Omlouvám se, ale zapomněl  jsem..."

Přiložil jsem si dopis k srdci. "Zapomněl na mě. Jsem takový idiot!" Slzy mi tekly proudem. "Co jsem si myslel?" Zašeptal jsem do větru. "Co jsem si sakra myslel!" Zakřičel jsem. Byl smutný, ikdyž zapomněl. "Moc tě miluju." Koukal jsem na dopis. Musel jsem mu odpovědět! Musel jsem mu též napsat dopis!

K O N I CH I W A :3
Na dlouhé kapitoly u mě nejste zvyklý co? :DD
No každopádně, doufám že se vám bude líbit ^^