Pán cti /Adommy/ ✔️

Prolog

„Už toho máme plné zuby!" Králův rozzuřený krok se zastavil v přímé ose s jeho opuštěným trůnem. Panovník málokdy vstával, když už, byl pro to pádný důvod. A ti dva muži, kteří od sebe stáli v bezpečné vzdálenosti, očima prohledávali podlahu a snažili se vypadat neviditelní, tím důvodem skutečně byli. Nenamáhal by se ovšem vzdalovat od svého podia, kdyby se důvod jeho zuřivosti nekonal téměř neustále už několik měsíců. Když to bylo poprvé, dokázal si zachovat svou rozvahu a nadhled, i podruhé to vydržel...

„Říkám vám pravdu, Veličenstvo!" odhodlal se promluvit jako první vysoký muž s lehce prošedivělými vlasy na skráních. Hluboké vrásky kolem očí i rtů a několik malých jizev na čelisti svědčilo o bojovné povaze a úctyhodném věku tohoto člověka. Každý v sále to věděl.

„Nedovolili jsme ti promluvit!" okřikl ho Henry pobouřeným hlasem. Jakmile poslední souhláska dozněla obrovským prostorem přijímacího sálu, nastalo dlouhé přemýšlivé ticho. Králi nebylo radno se protivit a muž, který promluvil, moc dobře věděl, co by ho čekalo, kdyby něco takového udělal ještě jednou, takže už raději mlčel.

Henry se rozpustile otočil na podpatku a ušel několik kroků zpět ke svému trůnu, pak se zastavil a obrátil obličej na druhého muže.

„Adame!"

„Mylorde?" Sklonil oslovený lehce hlavu na důkaz pokory.

„Co nám k tomu řekneš ty?" vyzval ho král, hned na to otočil i zbytek těla. Bedlivě si svého poddaného prohlížel, i když jeho tvář znal už z paměti. Byl jeho nejvěrnější rytíř od bitvy u Bosworthu, vděčil mu za svůj život, bohužel stejně tak i otci druhého muže, kterému nestihl jeho službu splatit, jelikož už zemřel. Zapřísáhl se tedy, že bude s jeho synem Markusem jednat stejně, jako by to byl jeho otec. Nikdy nezůstával nikomu nic dlužný.

„Nemám s tím nic společného, Výsosti!" řekl Adam na svou obranu.

„Lžeš, neznáš slitování!" ohradil se ihned druhý muž.

„Dost, Ratliffe!" okřikl ho král a vrhl na něj přísný pohled.

„Ale Výsosti, tolik vesnic už bylo zničených, lidé umírají v hořících domech!"

„A když si myslíš, že to mám na svědomí já, tak jdeš a to samé provedeš mně?" Adam už to nevydržel a prudce se na svého protivníka obrátil, jeho dlouhý plášť se kolem něj rozevlál jak byzantské hedvábí.

„Co to plácáš?!"

„A dost, Lamberte, Ratliffe! Utište se oba, nebo necháme povolat katy a vyřešíme váš spor jednou pro vždy!"

„Odpusťte, Veličenstvo!" Adam se rychle poklonil a natočil zpět před svého panovníka, stejně tak učinil i Markus. Na chvíli se zdálo, že by mohl být klid.

„Naše trpělivost není nekonečná, věřte nám!" Ano, o tom Adam ani trochu nezapochyboval. Ze všeho nejvíc se mu příčilo být zde a obhajovat to, co neměl na svědomí, zvlášť když ho nikdo neposlouchal. I tak ke králi choval bezmeznou úctu a oddanost a věřil jeho spravedlivé povaze.

Panovník se mlčky vrátil s rukama za zády ke svému trůnu a posadil se. Na chvilku si zadumaně podepřel jednou rukou bradu. Na oba předvolané muže to bylo ovšem až trýznivě dlouho.

„Přísahali jste nám věrnost!" začal král vážným hlasem. Markus i Adam přikývli, hlavy pak nechali skloněné. „Nechceme už podobné rozepře mezi našimi rytíři." Další slabé přikývnutí z obou stran.

„Obáváme se ale, že slib nám tentokrát nepostačí!" pokračoval král nevzrušeně. Jeho hlas zněl stejně aristokraticky, jako jeho majitel působil na své okolí. O vážnosti králových slov nešlo pochybovat.