Pán cti /Adommy/ ✔️

16. kapitola

Adam poplácal Morfea po krku. Jeho oči se zvedly o kousek výš, pozorujíc narezlé kování známých vrat. Možná by nebylo na škodu, nechat vrata znovu pokovat, nebo rovnou udělat nové. Ne z důvodu neestetičnosti, ale bezpečnosti. Vypadaly už značně opotřebovaně a nebudily ten správný respekt.

„Tak jsme doma, Morfee," promluvil Adam ke svému koni, než ho letmým úderem pat ve slabinách pobídl ke kroku. Teď už nemělo smysl chvátat. I cesta, kterou právě absolvoval, byla vláčná a zdlouhavá. Loudal se domů jak jen mohl. Proč? Protože se prostě vrátit bál.

O svém dalším poslání Tommymu nelhal, opravdu měl nějaké pochůzky v sousedním městě. Šlo o něco podobného jako v případě lorda Howarda, ale tentokrát už o svém podezření nepochyboval. Jen se v domě toho muže zdržel o něco déle, dal si s prohlídkou jeho účtů na čas. Když jel pak domů, kdekoliv se zastavil, v nějakém hostinci, nebo u dobrých lidí, snažil se setrvat na tom místě opravdu co nejdéle. Měl ze svého návratu domů tolik smíšených pocitů.

Nejvíc jeho srdce stravoval stesk. Tedy hned po tom, co se mu podařilo uklidnit sám sebe, že jsou Tommy i jeho bratr Neil v pořádku. Ač to tak nevypadalo, bezmezně bratrovi věřil. Mohl mít jen minimální pochybnosti, že by Neil Tommyho nedopravil na hrad v pořádku. Ano, víc převládal stesk, než strach. Kdykoliv si na Tommyho vzpomněl, jeho srdce se divoce rozbušilo, v posledních dnech už to bylo skoro k zbláznění. Aby své srdce trochu upokojil, stačilo si vzpomenout na slib králi a pak na kletbu v podobě převzatých genů po otci. Bohužel, tenhle způsob přesvědčování sebe sama vydržel Adamovi asi dva týdny, ty další tři, co brázdil britské pobřeží i vnitrozemí, už takové účinky nemělo. Jeho předsevzetí, zásady a čest se jednoduše začaly vytrácet a mohl za to zas a jen Tommy.

Zatracený kluk, propašoval se mu do každičké buňky v těle. Do myšlení, do duše, do srdce... Cítil ho pod rukama, jeho horké a žádoucí tělo. Paměť mu neustále připomínala jedinečné okamžiky, které spolu prožili, a žadonila, aby si vytvořil další takové vzpomínky, protože jí to najednou přišlo hrozně málo, aby byla spokojená. Aby on byl spokojený.

Moc se těšil domů a zároveň se návratu obával. Nepodaří se mu skrýt radost, až Tommyho uvidí, až se jeho smysly budou kochat pohledem na jeho bezstarostnou tvář, úsměv a pronikavé oči. Nezvládne to!

Byl s Morfeem jen pár metrů před bránou, když se začala s vrzáním otevírat. Nepřekvapilo ho to, jistě ho viděl některý z mužů na stráži. Čím dál víc tlukoucí srdce se ovšem nehodlalo uklidnit, cestovalo mu celou hrudní dutinou a nikde nemělo stání. Už jen pár minut, už jen pár okamžiků a uvidí ho. A pak bude naprosto ztracený. Brána se otevřela dokořán, Adam tedy bez zastavení pohodlně vjel na nádvoří. Na jeho pochroumané smysly a chápání ovšem uvnitř hradu panoval až moc velký zmatek. Kousek od něj, při vstupu do stájí postávali dva hnědáci, v nichž zaručeně poznal Neilova koně a po srovnání vzpomínek i Dióné. Oba koně byli osedlaní a připravení na cestu... Ale na jakou cestu? A jak to, že mu nikdo nic neřekl?

Rychle sesedl z Morfea a vydal se ke koním, kteří už netrpělivě čekali na své pány. Na zápraží bouchly dveře. Když vzhlédl vzhůru, uviděl ty dva, jak pomalu sestupují ze schodů a o něčem si povídají. V první chvíli ho vůbec nezaregistrovali.