Pán cti /Adommy/ ✔️

26. kapitola

Tommy měl pocit, že po králových slovech zahlédl na tváři svého otce mimické vrásky úsměvu. Tohle by poznal vždycky, vždyť jeho otec se prakticky vůbec neusmíval. Ne na něj. Momentálně ho za to ale nenáviděl. Alespoň kousek satisfakce si chtěl jeho otec uloupnout, aspoň chvíli potřeboval mít nad Adamem navrch a to teď věru měl.

„Výsosti," zašeptal Adam pokorně. Snažil se na sobě nedat znát překvapení a hlavně zděšení, ale věděl, že se mu to nedaří, Tommy se na něj díval tak lítostivě, až se mu sevřelo hrdlo. Aspoň k němu vyslal povzbudivý úsměv, určitě ho potřeboval víc, než on. Ať už král vymyslí jako trest cokoliv, ustojí to, jen když nebude muset pod sekyru. Téhle představy se dokázal rychle vzdát, už by ji znovu tak snadno nepřijal.

„Musíš nás pochopit, Adame. Děláme to jen pro naše i tvé dobro. Už se to nesmí nikdy opakovat." Podíval se na něj král přísně, než pokračoval o něco majestátnějším hlasem. „Uděluji ti trest dvacet ran bičem. Ber to jako ponaučení pro příště. S posledním úderem ti bude odpuštěno." Po vynesení rozsudku se králi zvedl jeden koutek, což ovšem nikdo z přítomných v sále moc nevnímal.

Tommymu se sevřelo srdce. Představa dalších jizev na Adamově těle ho vyděsila tolik, že bolestně vydechl a sklonil hlavu. Přes všechno co se stalo, to však nedokázal brát jinak než pozitivně, protože jejich panovník se zachoval opravdu velkoryse. Ani on a hlavně Adam už neztratí svou hlavu kvůli jejich hříchu. V tomhle směru na ně byl konečně krátký i jeho otec, který si musel dobře uvědomovat, co by se stalo, kdyby znovu protestoval. Jak to ale s nimi bude dál, si Tommy netroufal odhadnout. Záležitost nepřátelství ještě nebyla vyřešena a všichni v sále pochopili, že zatěžovat s ní krále, by znamenalo jenom další problémy.

„Děkuji, Veličenstvo. Slibuji, že už se to nebude opakovat," přikývl Adam. Tommy se neubránil jedné osamělé slze při pohledu do bledé Adamovy tváře. Cítil z něj radost, stejnou jako měl on, ale zároveň přirozené obavy z trestu, který ho nevyhnutelně čekal.

„Máme spoustu povinností v Londýně, pánové. Vykonáme to, ať můžeme odjet. Rádi bychom tuto záležitost jednou pro vždy uzavřeli," rozhodl král nekompromisně a hned na to se postavil a pokynul lordu Ratliffovi, aby šel před ním. Tommy na sebe rychle naházel oblečení, Adamův plášť si však nechal.

Na chodbě za dveřmi se k nim přidal i Neil a několik věrných králových poddaných, kteří přijeli s ním. Tommy Neilovi v rychlosti vylíčil, co se v síni stalo. Píchlo ho u srdce, když viděl v jeho očích bolest za bratra. Ani Neil však nedokázal nic namítat. Pokud byl tohle jediný trest, měli by za něj být vděční a Adama podpořit.

Tommy si nedovolil zvednout hlavu, nedokázal se na všechny ty lidi podívat, když mezi nimi byl i ten, který bude Adama bít. A nejvíce se pak vyhýbal pohledu na otce. Jistě si Adamovu chvilkovou potupu bude užívat tak, aby to každý viděl. Ne, nikdy mu to neodpustí. Že nerespektoval jeho city vůči jinému člověku.

Celá skupina došla na oddělené, osamocené malé nádvoří, kde se zdržovalo jen několik sluhů. Ti byli posláni pryč. Poté byl Adam vyzván, aby si svlékl kabát a košili.

Tommy se choulil pod jeho pláštěm, přitahoval si ho k tělu a snažil se z něj nasát co nejvíc jeho vůně, neuvěřitelně mu to pomáhalo. Už ho napadlo, že uteče do svého pokoje, netušil, jak ten pohled ustojí, ale nakonec se rozhodl zachovat statečně.

Spodním, netečným pohledem sledoval jakéhosi muže, na první pohled dost sympatického, který Adama přivázal za zápěstí k útlému sloupku uprostřed nádvoří. Napadlo ho, jestli právě tenhle muž by měl teď celou hlavu zahalenou kápí, pokud by nedržel v ruce bič, ale sekyru. Vždy si myslel, že kati jsou škaredí, zjizvení chlapi, kterým čiší nenávist z očí, ale tenhle se jim tedy moc nepodobal.