Pán cti /Adommy/ ✔️

3. kapitola

Adamovy obavy - ve chvíli kdy viděl nemalý náklad svého vězně - se potvrdily se západem slunce. Obtěžkané vozy byly pomalé a brzdily celou skupinu. Pokud by je nemuseli táhnout sebou, odhadoval Adam návrat na svůj hrad právě při západu slunce. Nezbývalo, než utábořit se v lese a vyrazit zas až ráno. A doufat, že lord Ratliff by na tuhle výpravu nezaútočil, vzhledem k tomu, že se jí účastní i jeho syn. Lesy byly i tak dost nebezpečné.

Zachmuřený Adam si sedl k rozdělanému ohni, aby snědl něco málo z jejich posledních zásob, kterými je nechal vybavit na cestu král už v Londýně. Neilovi poručil, aby se postaral o jejich vězně. Nechal mu postavit stan a donést skromnou večeři. Museli se podělit, aby vyšlo na všechny muže v družině.

Když se kolem nich rozprostřela noc, většina se uložila ke spánku, několik rytířů dostalo na starost hlídku.

„Pane?" Tommy opatrně přistoupil k ohni a zahleděl se dolů na černovlasého muže. V záři plamenů jeho tvář vypadala ještě opáleněji. Když se na něj Adam podíval, Tommy si všiml, že jsou jeho oči temnější než za bílého dne, kdy zářily na metry daleko. Kdyby nevěděl, jakou mají barvu, tipoval by ji teď na stejnou, jako měl on, tedy hnědou. Možná s příměsí jantarového odstínu.

Tommy se nejistě pousmál a sedl si vedle Adama do trávy. Na kolena si položil jakýsi balíček. Byl uvázaný v bílém plátně, jaké se používalo na výrobu sýra.

„To mi dala sestra na cestu. Všiml jsem si, že vám docházejí zásoby jídla a..." zadrhl se a pořádně nadechl, než pokračoval „A udělal jsem vám čáru přes rozpočet mými lidmi, tak..." S rukama nataženýma podstrčil svou svačinu z domova přímo před lordův obličej. „Je to sýrový koláč, naše kuchařka ho opravdu umí," reagoval Tommy na zamyšlený lordův výraz. Muž se vůbec nehýbal, jen sledoval nabízený balíček, aniž by přikývl nebo zavrtěl hlavou. Možná na malou chvíli by dal Tommy ruku do ohně, že se na zabalené jídlo jeho pán dívá nedůvěřivě. A když se v zápětí prudce postavil a zůstal stát nad ním, Tomymu se zdálo, že utichl celý les.

Většinu dne ho viděl jen v sedle, z dolního pohledu byl ten chlap ještě větší než normálně. Opravdu budil hrůzu, jeho sestra by se už tady na místě sesypala, kdyby tu byla s ním. Tommy se na něj ale nedokázal dívat tímto způsobem. Viděl v něm někoho docela jiného. Viděl v něm obdivování hodného muže. Byl pro něj ztělesněním krásy a odhodlanosti.

Dlouhý plášť z těžkého sametu zahaloval jeho široká ramena. Strana blíže natočená k ohni zářila skoro rudě, i když se většina oblečení jeho nového pána pyšnila černou barvou. Složité stříbrné výšivky na kabátci pableskovaly Tommymu do očí. Nekonečnost a štíhlost lordových nohou v upnutých sametových kalhotách podtrhovaly ještě perfektně naleštěné vysoké boty nad kolena...

Impozantní pohled, který se Tommymu naskytl, však neměl dlouhého trvání. Všechno se v něm sevřelo, když k němu lord promluvil.

„Nedělejte si starosti, Mylorde. Obědvat už budeme na mém hradě! Dobrou noc!" Dřív než Tommy stihl popřát svému pánovi to samé, byl jeho živitel na příštích tři sta šedesát pět dnů pryč. Všiml si, že vyrazil k hlídkám, asi by je zkontroloval.

Tommy posmutněl, až pak mu došlo, že pořád drží v ruce uzlík se sýrovým koláčem. Byl vážně dobrý, osobně ho měl hrozně rád a dřív se dost často motal v kuchyni při jeho přípravě, takže znal i všechny ingredience, které k jeho upečení kuchařky používaly. Nečekal, že by lord Lambert pohrdl něčím takovým.

Byl to zvláštní muž, vůbec se neusmíval. Jeho čelo bylo stále zachmuřené, jak anglické mraky. Jako kdyby jim svou tváří vzdával hold. I tak nemohl skrýt měkké rysy, kterých si na něm Tommy všiml jako prvních. Všechny ty vrásky chmur by zmizely ve chvíli, kdyby se lord Lambert usmál, stačilo by jen zvednout jeden koutek, nebo možná myslet na něco pěkného.