Pán cti /Adommy/ ✔️

22. kapitola

Tentokrát to nebyl Tommy, ale Adam, kdo jejich těla k sobě připoutal - rty, boky, ruce - tím vším se dotýkali... Kdyby tak šlo spojit fyzicky i dvě srdce.

„Můj pane," vydechl mu Tommy do úst. Potřeboval nabrat vzduch do plic a potřeboval odpovědi asi na milion otázek. Rty ho pálily, jazyk byl rozbolavělý touhou dotýkat se druhého, i tak se musel odtáhnout.

Adam pozvedl obočí, pak si opřel své čelo o Tommyho a zmáčkl v dlaních jeho tváře. Tommy sledoval, jak zavřel oči a přerývavě dýchal. Hruď se mu zdvíhala tak mohutně, až narážela do té jeho. Cítil, jak se srdce dere ven a snaží se dosáhnout na druhé. Byl to neuvěřitelný pocit.

„Já... nechci abyste to zase utnul někde v polovině..."

„Ne," zašeptal Adam. „Už to neudělám, přísahám. Řekni mé jméno, prosím," žadonil udýchaným hlasem.

„Lásko," vypadlo z Tommyho suverénně. Adam bylo jistě krásné jméno, ale právě tohle, v očích Tommyho lorda vystihovalo více.

Už to bylo pár týdnů, co svého pána oslovil intimním způsobem. Zmatený se zahleděl do jeho očí, když ho Adam napodobil.

A poté se přes mužův obličej přelil úsměv. Ani paprsek slunce by jeho tvář tak nerozzářil. Ne, Tommy se musel přehlédnout. Nebo možná snil.

„Ty... ty ses usmál?" nenechal svou myšlenku poletovat jen v hlavě. Adam ovšem ztuhl. Zřejmě si to ani sám neuvědomil a nyní byl druhým mužem nachytán.

„Určitě ne..."

„Ale ano, usmál ses," vedl si Tommy svou. Začal hladit lorda po tváři, zkoumal ji konečky prstů, tolik si přál, aby se znovu rozjasnila. „Byla v tu chvíli tak krásná," zasnil se. Přitáhl si ji blíž a políbil Adama na rty. „Vezmi si mě, můj pane, klidně hned tady," zašeptal. Druhý muž však zavrtěl hlavou.

„Ne tady. Muž jako ty si zaslouží lepší místo." Naposledy lord pohladil mladíka po tváři, poté sklouzl rukou po jeho krku, rameni a paži k dlani, kde propletl jejich prsty.

Mlčky se vydal k chodbě, jež směřovala ke komnatám, a Tommyho vedl za sebou. Cítil, jak ho pevně svírá, jeho dlaň byla horká a nervózní. Chvíli se chvěla, chvíli ho tiskla až křečovitě. Bylo to roztomilé, ale také to v Adamovi vzbuzovalo respekt. Nesměl Tommymu ublížit. Byl rozhodnutý dopřát mu takovou rozkoš, která se navždy zapíše do jeho vzpomínek. Protože, až ho za osm měsíců nechá král popravit...

Zatřásl hlavou, protože na to nechtěl myslet právě teď. Už se rozhodl a nehodlal to měnit. Tommy stál za mnohem větší utrpení. Měl vyšší cenu, než deset jeho životů. A i kdyby to mělo být poprvé a naposledy, udělá to.

Zastavili se před dveřmi Adamova pokoje. Lord se otočil k Tommymu, chvíli jen pozoroval jeho zvědavý obličej, pak otevřel a společně vstoupili dovnitř.

Komnata byla uklizená, Eliot se o úklid postaral hned po odchodu pána. Ustlal postel, přiložil v krbu a na stolku nechal džbánek s vínem a pohár.

Adam zavřel dveře a opřel se o ně zády. Pozoroval Tommyho, jak se rozhlíží po jeho pokoji, kochaje se svým dílem.

„Líbí se mi, cos provedl s mým hradem. Dýchá z něj teď tolik života," pronesl hlasem plným uznání.

„Měl jsem strach, že to nepřijmeš. Ale pokud jsi mě vzal sem, předpokládám, že se ti tvůj nový pokoj hodně zamlouvá." Konečně se Tommy k Adamovi otočil. Pohlédl na něj vyzývavýma očima a pousmál se.

„Je dokonalý, stejně jako muž, který ho pro mě nechal zařídit." Druhý lord naléhavě zvedl ruku a pak se k Tommymu vydal. Pevně ho sevřel ve své náruči. „Jak jen jsem ti mohl tak dlouho odolávat," zašeptal do jeho vlasů.