Pán cti /Adommy/ ✔️

4. kapitola

Tommy nečekal luxus, ani bůhvíjaké pohodlí, ale už při vstupu do přijímacího sálu se zhrozil. Kamenné stěny byly úplně holé, bez obrazů, bez tapisérií, které jejich hradu doma dodávaly pocit domácího tepla a bezpečí. Velký dubový stůl uprostřed chladné jídelny, byl na spoustě místech otlučený. Na okrajích měl hluboké zářezy od čepelí mečů, možná i sekyr, odhadoval Tommy podle šířky některých řezů. Osobně se divil, že má stůl ještě všechny čtyři nohy, očividně si na něm někdo soustavně vybíjel svou zlost.

„Tohle má být přijímací sál, ne? Kde máte podium a hlavní stůl, a křeslo..." Asi už vzalo za své, pomyslel si Tommy v duchu, úsměv raději zavrhl.

„Tudy, pane Ratliffe!" ukázal lord Lambert ke vstupu do tmavé chodby. Tommy se ještě jednou rozhlédl po velké studené místnosti, naposledy věnoval pohled vyhaslému krbu a vydal se za Adamem dál. Zdálo se mu, že narazil na nějakou citlivou strunu, podle chladného pohledu lorda by tipoval, že se v téhle části hradu moc nezdržuje, ale vždyť on se chladně tvářil pořád, stejně jako ve chvíli, kdy dorazili ke kovaným tmavým dveřím a ty je vpustily do Tommyho komnaty.

Tentokrát už Tommy zoufalý povzdech nezadržel. Ani navzdory dobrému vychování se o to nepokusil. Představoval si celé dopoledne, v čem by tak mohl bydlet příští rok, nebo minimálně tak dlouho, dokud by ho lord nepustil do svého pokoje, respektive do své postele, ale tohle prostě nečekal.

Pokoj byl téměř prázdný. Naproti dveřím zel ve zdi jako tmavý vstup do jeskyně plné pavučin další smutný vyhaslý krb. Na opačné straně pak stálo něco, co by se jen stěží dalo nazývat postelí. Čtyři nahrubo opracované hranoly stlučené k sobě, položené na malých chatrných nožkách. Postel neměla nebesa, byla postavena z měkké jedle a matrace i přikrývky měly svá nejlepší léta dávno za sebou. Skříň z tmavého dřeva se pyšnila rozklíženými dveřmi, takže jedno křídlo bylo mírně pootevřené a jakoby padalo k zemi. Přes umouněné okno plné pavučin nešlo dovnitř ani trochu světla. I když bylo něco málo po poledni, v komnatě vládlo mrtvolné šero.

Tommy se otočil k vysokému muži stále stojícímu ve dveřích a těžce polkl.

„Myslíte to vážně?" zvedl jedno obočí, takže se mu druhé oko výstražně přivřelo. Ne, opravdu nebyl zhýčkaný, ale tohle si přece nezasloužil. Okamžitě se do něj dala zima, i když venku se cítil relativně fajn, vždyť jaro bylo v plném rozpuku.

„Co máte na mysli?" založil si Adam ruce na prsou. Kůže jeho černých rukavic tiše zavrzala, Tommymu to však znělo jako nářek lidí, kteří kdy museli v této komnatě bydlet. Přistoupil k druhému muži blíž a s vypětím všech psychických sil - a že mu jich už tedy moc nezbývalo - se přinutil k úsměvu a k něčemu co vzdáleně připomínalo vyrovnaný výraz.

„Otec mi říkal o audienci u krále," začal opatrně.

„Nepochybuji o tom, musíte vědět, proč tu jste. Předpokládal jsem, že vám to vysvětlí," přikývl Adam.

„Povídal mi o vaší cti, že si ji vážíte nade vše..." udělal Tommy k lordovi další krůček. Když postupovali hradem, přes všechny ty chladné chodby a místnosti, všímal si Tommy spíš těch, než skutečné výšky svého pána, kterou byl ochoten řešit předchozí večer. Teď tu možnost měl znovu. Jen nakrátko mu problesklo hlavou, že mu vůbec není nepříjemné, když je Adam o téměř půl hlavy vyšší. Kdyby k němu přistoupil ještě o něco blíže, kdyby zlomil povolenou vzdálenost mezi dvěma lidmi, která by se v tu ránu změnila na důvěrnou, mohl by být v pokušení propustit svůj horký dech na Adamův lehce odhalený krk. Jak by na to asi zareagoval?

„Nevím, kam míříte, Mylorde..." Adamova ramena se zachvěla pod náporem svalů, když své paže přitiskl na prsa pevněji. Tommy si toho všiml, měl pocit, že dokáže mít oči všude... Všude na těle vysokého lorda, jenž proti němu stál.