Before It Ends [L.P. and N.H.]

Část 12.

Probouzím se do mně známe migrény. Chvíli mi trvá než se vzpamatuju a většinu věcí si ze včerejška nepamatuju. Vím jistě však jednu věc. A to tu, že Niall je můj přítel. Je nezvyk mu takhle říkat. Cítím se šťastně, hodně šťastně, ale uvnitř sebe cítím vinu, ale nemůžu si vzpomenout za co. Pak mi to však dojde. Totálně jsem se vykašlala na Liama, tohle mi jen tak neodpustí. Po chvilce přemýšlení se rozhodnu dojít si pro něco malého k snědku. To co uvidím hned, když vylezu z pokoje mi vyrazí dech. Liam sedící u kuchyňského stolu se sbalenýma taškama vedle sebe.

„Dobré ráno." řekne Liam velmi neutrálním tónem, ze kterého nejdou slyšet žádné emoce.

„Co se děje?" zeptám se zmateně a Liam hned sklopí zrak. Začínám se vážně bát.

„Já- Myslím si, že by bylo nejlepší, kdybychom ty a já strávili nějaký čas od sebe, oboum nám to prospěje." tak teď mě úplně dostal. Na nic takového jsem nebyla připravená a začala jsem cítit slzy v mých očích.

„Ale- Proč? Je to kvůli tomu, že jsem na tebe včera zapomněla?" zeptám se opatrně a snažím se zadržet slzy. Nebudu lhát, ale není to nic jednoduchého.

„Je to něco víc, ale to ti bohužel teď nemůžu říct Mio.." řekne Liam a v jeho hlase uslyším první emoci - zklamání. Vůbec nevím co mám teď dělat, jsem v koncích.

„Proč ne?" zeptám se a slzy se pomalu dostávají na povrch. Proč by mi to nemohl říct sakra.

„Mio, věř mi, prostě nemůžu." řekne Liam a oddechne si. Mám v hlavě takový zmatek. Vážně netuším co se děje. Ale jedna otázka v mé hlavě čeká na zodpovězení.

„Mám takový pocit, že mě teď nenávidíš." řeknu a mé slzy se začnou kutálet po tvářích. Liam přistoupí o kousek blíž ke mně a chytne mě za bradu.

„Nikdy bych tě nedokázal nenávidět Mio. To si zapamatuj." řekne a kouká se mi do očí.

„Prosím neodcházej." zašeptám a slz na mých tvářích začne přibývat. Všimnu si, že i oči Liama začnou být skleněné. Po chvilce oční kontakt ukončí tím, že si sebere své tašky a odejde. Nevydržím to a sesypu se na zem. Tohle je první "hádka" co jsme s Liamem kdy měli. Nikdy jsme mezi sebou neměli žádný problém, nikdy jsme se nepohádali a hlavně jsme od sebe nikdy neodešli bez rozloučení. Sedím na podlaze s nohama u sebe a brečím do svého klína. Za chvíli na sobě ucítím něčí ruku. Zvednu hlavu a uvidím tam stát Nialla. Na nic nečekám a hned se mu vrhnu do objetí. Niall mi ho hned oplatí a přesuneme se na gauč. Chvíli jen ležím v jeho objetí a on mě hladí ve vlasech a pořád opakuje že všechno bude v pořádku. Nemá sebemenší tušení co se tady odehrálo. Rozhodnu se mu to tedy říct.
Niall na mě kouká s vykulenýma očima. Neví co na to má říct, já sama nevím co si o tom mám myslet.

Liamův pohled
Zavřel jsem dveře jejich bytu a byl jsem totálně zničený. Nikdy jsem od ní neodešel bez rozloučení. Nikdy. Kdybych jí však obejmul, nedokázal bych odejít už vůbec. Strašně mě bolelo vidět tu její zmatenost v očích, ale nemohl jsem ji říct, že ji miluju, když začala chodit s Niallem. Já jim to přeji, i když mě to bolí. Strašně moc to bolí. Po pár minutách se konečně vydám do svého bytu tady v Londýně. Není zas tak daleko od toho jejich, takže tam jsem pěšky za docela krátkou chvíli. Měl jsem štěstí, že teď ráno tady nebyly žádné fanynky. Hned co jsem došel domů jsem sebou hodil o postel a snažil se usnout.

••••••

Už všichni kluci ví co se stalo a tak jsme se rozhodli, že se podíváme na nějaké komedie. Žádná z nich mi nepřišla vtipná, všichni se tomu smáli, ale já prostě na tohle neměla náladu.

„Půjdu si na chvíli lehnout." řeknu všem a odejdu z Niallova objetí.
První věc, které si všimnu, když dojdu do svého pokoje, je fotka mě a Liama, která leží na mém konferenčním stolku. Sednu si na kraj postele a chvíli se na ní jen koukám. Je to z minulého léta, jak jsme společně jeli k moři, na fotce jsme s Liamem na pláži, jak se objímáme a za námi je krásné zapadající slunce. Po chvilce na obrázek dopadne první slza, pak druhá a pak třetí. Lehnu si na postel a snažím se uklidnit. Snažím se přemýšlet nad Niallem, jak si spolu užijeme léto, snažím se přemýšlet nad svým bráchou, snažím se přemýšlet o čemkoliv, jen abych nemusela přemýšlet nad tou bolestí, kterou teď cítím. Za chvíli uslyším klepání na dveře a myslím si, že za mnou jde Niall.

„Dále." odpovím jen. Do pokoje však vejde Louis. Soucitně se na mě koukne a chvíli jen stojí ve dveřích. Když se na něho podívám, nedokážu se udržet a začnu znovu brečet.

„Pojď ke mně sluníčko." řekne Louis, posadí se na mou postel a rozevře ruce do objetí. Hned se zachumlám do jeho náruče a jen mu brečím v objetí.

„Oba víme, že Liam je výbušný typ, za chvíli ho to přejde a vrátí se zpátky za námi." řekne mile Louis, snažící se mě uklidnit. V tom je ale ten problém, on nevypadal vytočený, spíše smutný a zklamaný. Nic mu na to neodpovídám, ale poslouchám jeho hlas, protože ten mě dokáže uklidnit. Po chvilce za námi přijde Niall.

„Tak já půjdu za Harrym." řekne Louis hned a následně odchází. Já už jsem naštěstí v klidu a Niall přejde k mojí posteli.

„Můžu za tebou?" zeptá se slušně Niall a donutí mě k malému úsměvu.

„Na tohle se nemusíš ptát." usměji se na něj a Niall si sedne vedle mě. Promotá své prsty s těmi mými a já si položím hlavu na jeho rameno. Sedíme tam v tichosti a čekáme kdo přeruší to škaredé ticho.

„Takže, nedala by sis moje lívance?" zeptá se Niall a uculí se na mě.

„Jak bych mohla odmítnout?" přinutím se k malému úsměvu, ale pořád nedokážu přestat myslet na to co se stalo. Niall se zvedne a podá mi svou ruku. Chytnu se ji a společně odcházíme do kuchyně.

******

Nová část je tady. Chtěla jsem ji vydat včera, ale jelikož Harry vydával mv k Watermelon Sugar, nebyla jsem toho schopná haha. Snad se vám tahle část líbila a užijte si zbytek dne!