𝐈𝐍𝐒𝐀𝐍𝐄 • BTS Gang AU

⟅KAPITOLA PATNÁCTÁ⟆

...

NAČTENO

...

Počet slov.. 1054

• P.O.V Ara •

Byla jsem ještě pořád mimo z toho, co se stalo včera večer. Vím, že byl opilý a určitě nevěděl o tom, co říká. Určitě to nemyslel vážně.  Byl opravdu velmi opilý, proto by mě zajímalo, co se tak mohlo stát? Naštěstí mi nic neudělal a hned po tom co ke mě domluvil odešel. Po té jsem nemohla usnout do jedné do rána, protože jsem na to pořád myslela a jen neustále přemýšlela o všech věcech, co se za poslední dobu stali. Naštěstí jsem pak nakonec nějak usnula. Kdybych se zeptala ostatních, co se stalo, asi by mi to neřekli a tak jsem ani neměla v plánu se ptát.

Zrovna jsem se znovu procházela po chodbách a prohlížela si obrazy, co byli na zdech a některé vypadali velmi temně, až mě některé i děsili. Povzdechla jsem si a dále jsem pokračovala se procházet po chodbě, než jsem se zastavila u jedněch dveří, a to bych nebyla já, kdybych je neotevřela  a nevešla dovnitř. Celkem mě překvapilo co bylo vevnitř. Byla to prázdná místnost, ve které se nacházela jen jedna věc. A to byl klavír. Vždycky jsem obdivovala lidi, co uměli hrát na klavír, moc se mi to líbí. No nikdy jsem se na něj nemohla naučit já sama, či to jen vyzkoušet. Pomalu jsem k němu přešla a lehce prsty přejela přes klávesy, což způsobilo, že se místností ozvalo pár tonů. Lehce jsem se pousmála, když v tom se za mnou ozvalo hlasité odkašlaní. S leknutím jsem se otočila a tak se moje záda dotýkali klavíru za mnou. 

"Kdo ti dal svolení sem jít, Kitten?" promluvil na mě po chvilce, co na mě jen koukal. Naklonil hlavu na stranu a zkřížil si ruce na hrudi. Jeho jsem ted zrovna potkat nechtěla. Snažila jsem se mu od rána vyhýbat a ani jedním okem na něj nepohlédnout. Celkem se mi to od snídaně dařilo.. Až do ted. Jemně jsem znervozněla a začala si skousávat dolní ret.

"N-Nikdo" odpověděla jsem mu a neubránila jsem se ani malému zakoktání. Uchechtl se a přešel ke mě blíže. Odstoupila bych od něj dále, ale kvůli klavíru jsem už nemohla a tak jsem jen stála na stejném místě a sledovala ho.

"Přesně tak. Takže proč tu jsi?" zeptal se s posměšným tonem v jeho hlase a znovu přešel o pár kroků blíže. Sklopila jsem hlavu dolů a hrála si se svými prsty na rukou. "Odpověz" pozvedl lehce koutky úst do mírného úsměvu. 

"J-Já našla jsem to tu.. a.. a chtěla jsme to vyzkoušet" odpověděla jsem popravdě a hlavou lehce kývla ke klavíru za mnou. "Už půjdu" rychle jsem ze sebe dostala a chtěla odejít, no když jsem kolem něj procházela, silně mě chytl za loket a přitáhl zpátky před něj. 

"Ne tak rychle. Tohle ti neprojde jen tak" už neměl ten posměšný ton hlasu, ale naštvaný. Mračil se a nevypadal vůbec nadšeně. Čím jsem ho naštvala?  "Myslíš si, že si tu můžeš dělat co chceš? že si tu může chodit kam se ti zachce?" pozvedl obočí a já vyděšeně na sucho polkla, na což se krátce uchechtl. "Pleteš se. Jsou tu nějaký pravidla, který by si měla dodržovat a to že je porušíš neznamená, že odejdeš bez trestu" poslední větu řekl mezi zatatými zuby. Najednou si ze zadní kapsy od kalhot vytáhl nůž. Lekla jsem se a snažila se dostat z jeho sevření, no nepodařilo se mi to, protože byl o hodně silnější než já. Najednou mě nečekaně rychle otočil a opřel o klavír, sykla jsem bolestí, protože mě ke klavíru přirazil až moc tvrdě. Vyhrnul mi moje tričko na zádech až nad ramena a já se začala třást, když jsem pocítila něco kovového na mé lopatce. 

"Y-Yoongi" zašeptala jsem vystrašeně a myslela si, že toho nechá, no najednou jsem pocítila ostrou bolest na mé lopatce, kde mě začal ostrým nožem řezat. Začala jsem brečet a horké slzy mi začali stékat po tváři. Řvala jsem bolestí, no jemu to bylo úplně jedno. Cítila jsem jakoby mi tam něco vyřezával. "P-Prosím dost" dostala jsem ze sebe pár slov, když jsem trpěla velkou bolestí. Po pár sekundách toho konečně nechal a já si tak celá ubrečená sedla na zem a opírala se lehce o klavír. Cítila jsem, jak mi po zádech tečou kapky krve. Moje vzlyky neustaly. Proč to udělal? Co jsou udělala tak hrozného?

"Už sem nechod bez mého svolení, Kitten. At se tohle nemusí opakovat" sdělil mi jakoby se nic před chvílí nestalo. "Možná se i naučíš mě neignorovat" neodpověděla jsem mu. Ani jsem se na něj nedokázala podívat. Bála jsem se. Najednou si přede mě dřepl a palcem a ukazováčkem mě chytl za bradu, přičemž mi pozvedl hlavu tak, abych se na něj podívala. Moje uplakané, celé červené oči se koukali do těch jeho temných, které v sobě neměli ani jednu emoci. "Můžeš brečet, můžeš křičet. Cokoliv potřebuješ. Je mi to jedno" mluvil na mě klidně a pomalu, zatím co moje vzlyky se pořád ozývali místností. "Když si budeš chtít zahrát na piano, nejdříve se mě zeptej, jasný?" zeptal se mě a já jen vystrašeně pomalu přikývla. "Běž se obléknout. Jdeš s Jiminem ven. Možná si po tomhle konečně uvědomíš co si dovolit můžeš a co ne" řekl mi zase jakoby nic a odešel v klidu pryč. Bylo mu jedno že mi ublížil. Možná z toho měl i potěšení.. 

Ještě pár minut jsem seděla na tom samém místě, než jsem se konečně pokusila zvednout a jít zpátky do mého pokoje se připravit jít ven. Nemohu uvěřit že mě pustí ven. Možná to není jen tak, protože jde se mnou Jimin, který na mě pořád divně kouká, no alespon něco. Cítila jsem pořád velkou bolest na mé lopatce, no snažila jsem se na to moc nemyslet. 

Když jsem se převlékala v mé koupelně, kterou jsem měla v pokoji, podívala jsem se do zrcadla na to, co mi udělal Yoongi. A nemohla jsem uvěřit svým očím. Opravdu si tam vyřezal svoje vlastní jméno?  Vykulila jsem oči a zamračeně se koukala na svou lopatku v odrazu zrcadla. Povzdechla jsem si a pár neposedných slz mi znovu vyteklo z očí. Chci domů. 

Prosím.

---

Ahojj! Tak po nějaké době zase nová kapitola <3 Doufám, že se Vám líbí a jste s ní spokojení.

Budu moc ráda za každý votes a komentář <3 :)

...

Pokračovat?

Ano | Ne

...