Učarovala mi [Luna a Draco]

opravdu zabojovat

Bylo krásné sobotní ráno a většina bradavických studentů stále snila ve svých peřinách, narozdíl od Draca Malfoye, který pozoroval slunce, jež se vyhouplo nad obzor a stoupalo vzhůru. Zmijozelský princ stál na astronomické věži a myslel na Lunu ( což mimochodem dělal velmi často). Blížil se konec listopadu a on se stále nezmohl na víc než na zbožné pohledy, které věnoval mladé havraspárce. Není se ovšem čemu divit, bál se odmítnutí. Draco nebyl zrovna ukázkový hrdina. 

,,Krásné jitro." zaznělo mu za zády a on se polekaně otočil. To co spatřil ho zahřálo u srdce. Stála tam Luna s rozpuštěnými vlasy, v žlutých šatech po kolena  a slabém zeleném zapínacím svetru. Byla bosa a na kotníku měla barevný náramek. ,,Krásné jitro." zopakoval Draco tiše dívčin pozdrav a popošel k ní blíže. Už se tolik nebál, že zmizí, když se k ní přiblíží, nebo se jí dotkne. 

 ,,Luno, není ti zima?" Zeptal se blonďák starostlivě, když si uvědomil, co má dívka vlastně na sobě. ,,Je mi zima." přiznala Luna a usmála se. ,,Hledala jsem tě." dodala tišeji a přistoupila k chlapci blíže. Draco neváhal a sundal si svůj hábit, který ji poté přehodil přes ramena, ačkoli si byl vědom zahřívacího kouzla. ,,Teď bude zima tobě Draco." šeptla Luna, ale vděčně se na něj usmála. ,,To zvládnu." zasmál se chlapec a zadíval se havraspárce do očí.

,,Nechci aby ti byla zima." promluvila Luna ještě tišeji než předtím, přistoupila těsně k Dracovi a objala ho. Zmijozela to překvapilo, ale po chvíli se vzpamatoval a obmotal své ruce kolem dívky, kterou si tím přitáhl ještě blíže. Draco se v tu chvíli cítil neskutečně šťastný. Objímal dívku, kterou miloval. Jeho srdce zběsile bušilo a on se nedokázal ubránit úsměvu.

Nevěděl jak dlouho takhle stáli, ale když se od něj Luna odtáhla, jeho tělem projelo zklamání. Tázavě se na dívku podíval, ale ona se pouze usmála, stáhla si z ramen zmijozelský hábit a podala ho chlapci. ,,Neodcházej ještě." zaprosil Draco, když se Luna otočila k odchodu. Dívka se obrátila zpět k němu, ale nic neřekla. Pomalu k němu přistoupila, stoupla si na špičky a políbila ho na tvář. Poté utekla pryč a nechala tam Draca zmateně stát.

Co se to právě stalo? Ptal se Draco sám sebe. Dívka jeho srdce ho políbila na tvář! Má snad šanci? Mohla by o něj skutečně stát? To Zmijozel nevěděl, ale opravdu si to přál. Luna přece nebyla dívkou, která by si s ním jen hrála, taková ona není. 

Na astronomické věži stál ještě dobrou hodinu, ponořen ve svých myšlenkách. Když odtud odcházel, byl rozhodnutý o Lunu opravdu zabojovat, ne jen přihlížet.  

----------------------------------------------------------------------

Mladý Malfoy právě mířil po obědě do své koleje, neb měl volnou hodinu, když zaslechl za rohem dívčí hlasy. Instinkty mu poradily, aby nepokračoval v cestě a jeho zmijozelská povaha, aby si hovor poslechl. Když podle hlasu rozeznal Lunu, zvědavost mu už opravdu nedovolila odejít.

,,Hermiono, je to opravdu zvláštní, tohle jsem nikdy předtím necítila." slyšel říkat blonďatou havraspárku. ,, Jsi zamilovaná Luno!" zasmál se druhý hlas ve kterém rozpoznal Hermionu Grangerovou. Luna je zamilovaná? Do koho? proběhlo Dracovi hlavou a jeho srdce vynechalo pár úderů. ,,Máš pravdu Mio, už to tak bude." odpověděla rozradostněně Luna. Zmijozel slyšel, že dívky odcházejí pryč a opřený o zeď se sesunul k zemi.

Tohle byla pro jeho bolavé srdce příliš velká rána. Draco Malfoy nikdy nebyl milované dítě. Pouze jeho matka vůči němu projevila nějaké city, ale bylo jich málo. Když dospíval, vybudoval si obdiv a autoritu pomocí strachu, protože to jinak neuměl. Nyní cítil lásku, věděl jaké to je, ty pocity pro něj byly docela nové, ale dovedl je pojmenovat. Ovšem dívka, ke které tyto pocity přechovával, se zamilovala. Do koho se zamilovala? Komu chce věnovat své srdce? ptal se chlapec neustále sám sebe.

Draco se zvedl a vrátil se k původnímu plánu, odejít do zmijozelských komnat. Kráčel jako tělo bez duše a ani na vteřinu ho nenapadlo, že by se Luna mohla zamilovat právě do něho.