Učarovala mi [Luna a Draco]

Snapeova přirozenost

Dvouhodinovka lektvarů se pro většinu studentů posledního ročníku táhla nesnesitelně pomalu, zvlášť když to byly poslední dvě hodiny toho dne. Severus Snape, sedící za katedrou, s kamennou tváří pozoroval každého studenta ve třídě, jen u Hermiony Grangerové se pohledem zastavil o něco déle než bylo obvyklé.

Ač už nebyla válka a všem bylo známo, jak důležitou roli v ní sehrál profesor lektvarů, Severus se vůči studentům choval stále stejně a většina z nich z něho měla strach. To ovšem neplatilo o jisté blonďaté havraspárské studentce, která se na svého profesora laskavě usmála a neodvrátila pohled, když se na ní podíval.

Kdyby udržování si nečitelné tváře nebyla Snapeova přirozenost, jistě by pobaveně zvedl obočí a koutky úst se lehounce usmál. Nicméně nečitelná tvář jeho přirozeností byla, takže na sobě nedal nic znát a zvedl se ze svého místa.

Vzhledem k tomu, že zájemců o lektvary nebylo tento rok mnoho (a dost možná za to mohla i Severusova přítomnost), měly tento předmět všechny koleje společně.

„Slečno Láskorádová, můžete mi vysvětlit, proč má Váš lektvar, místo temně fialové barvy, barvu světle fialovou?" zeptal se Luny Snape, když kolem ní procházel.

„Přidala jsem do něj navíc sedm lístků z kopretiny, aby Doušek Míru nejen zažehnal úzkost a rozčilení, ale i navodil milejší náladu." odpověděla mu tichým hlasem dívka, trochu se k němi nahnula a zasněně se usmála.

Ostatní studenti pozorovali co se děje a byli zvědaví, jak obávaný profesor bude reagovat. Bylo známo, že odchylky neakceptuje a v přípravě lektvarů je více než jen pečlivý a důsledný. Veděli, že k Luně jsou profesoři laskavější a chápali to, protože k ní člověk prostě nemohl být zlý, ona už byla taková, ale reakce Severuse Snapea by překvapila i samotného pána zla.

„Výborně slečno, pět bodů pro Havraspár." pronesl lektvarista do ticha a na tváři se mu mihlo něco, co by vzdáleně (opravdu velmi vzdáleně) mohlo připomínat pousmání.

Poté, jakoby nic, pokračoval v kontrolování lektvarů. Severuse skutečně potěšilo, že se ve třídě nachází někdo, kdo lektvarům rozumí a zajímá se o ně (když pomineme Hermionu, samozřejmě).

„Můžete odejít." vyzval na konci hodiny své studenty k odchodu a sám zmizel ze třídy pryč.

Luna se vydala, podobně jako ostatní, na svou kolej. Když vyšla ze třídy, někdo se přidal k ní. Podívala se na dotyčného a usmála se, když zjistila o koho se jedná. Draco Malfoy spolu s ní kráčel bradavickými chodbami a zle se mračil na každého, kdo si je zvědavě prohlížel. Přeci jen, bývalý smrtijed a dívka, která víc než kdokoli ztělesňovala laskavost a světlo, koho by to nezaujalo?

„Dnes v sedm, měla bys na mě čas? " zeptal se nervózně zmijozelský princ, když na chodbách výrazně ubylo studentů.

„Na svoje milované si člověk najde čas vždy." usmála se na něj Luna úsměvem, který pokládal za ten nejhezčí a jemně ho pohladila po tváři.

Její prohlášení mu způsobilo, že jeho srdce se rozbušilo rychleji a do jeho duše se usadilo více světla. Jsem milovaný? Usmál se pro sebe a sledoval blonďatou dívku před sebou jako svatý obrázek.

„Sejdeme se v sedmém patře!" zavolal na ni, než mu, tak jako vždy, zmizela z dohledu.