Ztracený přítel (DOKONČENO)

Kapitola 17: Zoe

Vzbudil mě protivný zvuk budíku. Je přesně to ráno, kdy se vám absolutně nechce z postele. Ne proto že byste byli unavení, ale protože je ta postel dokonale zahřátá a vám se prostě nechce ven. Silně jsem začala uvažovat nad tím, že se vymluvím na žaludeční potíže a zůstanu celý den
v posteli. Nakonec jsem ale z postele přece jen vylezla a jako živá mrtvola se odplížila do koupelny.

Umyla jsem si zuby a vlasy stočila do ledabylého drdolu. Ze skříně jsem vytáhla kraťasy a volné světle modré tričko. Popadla jsem batoh ze země. Díky bohu za to, že si chystám věci do školy den předem a ne až ráno, protože no to dneska opravdu nemám sílu.

Sešla jsem do kuchyně, kde bylo hrobové ticho. Mamka má ranní, takže už tady dobrých pár hodin není, táta je na služební cestě a Tessa měla na sedmou. Ticho, které v domě panovalo, lahodilo mým uším, zatímco jsem si dopřávala hrnek kávy u snídaně. Díky tomu, že je mamka na ranní, můžu si dneska vzít auto a nemusím jít pěšky.

Od té doby, co Kaden před třemi týdny odmaturoval, jsem za každý den, kdy si můžu prdel odvést autem vděčná. Jediná věc, která mi na tom všem chybí je Kadenova přítomnost. Je divné nepotkávat ho dennodenně na školních chodbách. Je to, jako by přestal existovat a byl jen výplodem mojí fantazie. Ještě pořád jsem si na to nezvykla a mám tendenci hledat ho očima po všech koutech školy. 

Chybí mi každým dnem víc a víc, a to ještě ani neodletěl do toho pitomého Dánska. Před týdnem odjeli s rodiči na dovolenou k pobřeží, aby zažili poslední čas strávený jako rodina. Věděla jsem, že až se vrátí, bude chtít veškerý svůj čas trávit se mnou, ale stejně jsem žárlila a to i přesto, že jsem věděla, jak moc je to sobecké. A to ani nevím na co. Možná na to, že je s nimi dennodenně dvacet čtyři hodin a já s ním po telefonu mluvila jen jednou.

Dojela jsem ke škole a našla odlehlé místo na parkování, aby se na mě lidi nedívali, jak mi to nejde. Vystoupila jsem a zamkla auto. Cestou k hlavnímu vchodu se ke mně přidala Chriss, která vystoupila z černého auta, které jsem neznala. „Ahoj," pozdravila rozesmátá jako sluníčko. „No ahoj, nechceš mi něco říct?" zeptala jsem se a čekala, co z ní vypadne. „No," řekla a zazubila se. „Potkala jsem jednoho fajn kluka, který je tak dokonalý, že mě vozí do školy. A mimochodem, už dávno by si to věděla, kdyby si pořád neseděla doma v depkách z toho, že ti Kaden odjede." „Tss" procedila jsem mezi zuby, „Já nesedím doma v depkách. Přeju mu to. Jen vím, že mi bude chybět to je celé." „Možná by si mu měla konečně říct, že je láska tvého života a že si do něj totálně blbá," vypadlo z ní po chvíli. „Já z něj nejsem blbá a ani to není láska mého života," začala jsem se bránit a cítila, jak se mi do tváří hrne červeň. „Říkej si, co chceš, stejně si myslím svoje," řekla Chriss a vyplázla na mě jazyk. Zakroutila jsem hlavou na nesouhlas a vešly jsme do třídy.

Hodiny utíkaly jedna za druhou ve zběsilém tempu, tak jako už dlouho ne. Poslední dny to bylo jako nekonečný maratón a dneska? Přijde mi, jako bychom přišli před hodinou a teď už si sedíme na obědě. Nathalie a Emma dneska mají o hodinu víc, takže máme s Chriss celý stůl pro sebe, jelikož se Josh přidal k ostatním klukům. Pohrávala jsem si vidličkou s hráškem, který už byl úplně studený.

„Přestaň ho furt hledat očima, víš že tady není a už nebude," ozvala se po chvíli Chriss. „Já vím, ale je to zvláštní." „Časem si zvykneš." „Jenže já o něj nechci přijít," vypadlo ze mě nakonec, „Ano říkám mu, že ho budu podporovat ať půjde kamkoliv a taky že budu. Ale mám strach, že časem nás ta vzdálenost rozdělí." „Jo tak tady je zakopaný pes," odpověděla Chriss. „Vždyť existuje miliony párů, které mají vztah na dálku. Vy jste jen přátelé, takže není boha, abyste to nevydrželi." Podívala jsem se na ní a ukončila tuhle debatu: „Snad máš pravdu, už půjdu tak se uvidíme zítra?" „Jasně, že jo. Ahoj," odpověděla, když jsem vstala od stolu.